Petr Alan Evans 2. Kapitola 1981

23. prosince 2017 v 13:15 | Zdíša |  Fanfiction
Ahoj, zase píšu já. Ano, samozřejmě při příležitosti druhé kapitoly mého fanfiction. :) Doufám, že se Vám bude líbit. Svoje názory sdělujte bez ostychu v anketách a komentářích. ;)
Budu moc rád za zpětnou reakci. (Jo, Niela vzkazuje, že ten vlevo na banneru je Severus Snape - trochu spoiler - sice ten cosplay měl zřejmě být na Siriuse, ale jí se spíš hodil na Snapea, můj názor je, že je to vážně spíš Severus, ty oči neřešte, to je i u Lily, ale podezírám modela, že je žena, na jiných fotkách je to víc znatelné :D)

Váš Zdíša

Btw: Stále se hledá název! Jen to připomínám :)

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

Otevřel jsem oči. Tma. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se kolem. Zpětně jsem si uvědomil, kde jsem a proč jsem ztratil vědomí.
Bylo 31. října 1981 a mne z nějakého důvodu navštívili smrtijedi. Byli v přesile, ubránit se bylo těžké, nebo spíš nemožné a já neměl jinou možnost, než je zmást a utéct. Nebo jistojistě zemřít. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem tu spát, nebyla jistota, že je tu bezpečno. Přemístil jsem se totiž do bývalé dračí rezervace v Maďarsku.
Rychle jsem zkontroloval okolí, nikdo nikde. Pak jsem se opět vrátil do kouzelnického stanu a usnul.

Ráno mě probudila jakási ještěrka, která se mi zamotala do vlasů a snažila se vyprostit zpět na svobodu. Umyl jsem se a odstranil jsem ze svého oblečení krev, sám jsem nebyl moc zraněný, jen pár šrámů, které byly za chvilku pryč. Stačilo na to jen jedno Sanare. Rozhodl jsem se vrátit zpět do Anglie. Ale projistotu jsem si lehce pozměnil vzhled.

Přemístil jsem se na Příčnou, jeden by čekal, že tu bude klid, ale kouzelníci a čarodějky pobíhali všemožnými směry a nadšeně vykřikovali. Totálně jsem nechápal, co se stalo. Skončil jsem proto u Děravého kotle, ani tam nebyl klid. Lidé se nahlas vzrušeně bavili a vzduchem poletovaly papírové vlaštovky a poštovní sovy.
,,Dobré ráno," posadil jsem se k baru a pozdravil hostinského Toma, ze kterého radost jen sršela.
,,Dobré, dobré, nebo spíš skvělé i vám!" Zahlaholil nadšeně.
,,Můžte mi prosím objasnit, co se to děje?" Chtěl jsem po něm vysvětlení toho šílenství kolem.
,,Cože? Vy nevíte, co se stalo? To snad ani není možné!" Upřel na mne nechápavě oči.
,,Nikoliv, byl jsem pryč a zrovna dnes jsem se vrátil." Odpověděl jsem s naprstým klidem.
,,Vy-víte-kdo byl poražen. Prostě je pryč."
,,Pryč?"
,,Ano, ano! Tady máte noviny, přečtěte si to." Hodil předemně ranního Denního Věštce.
Titulek hlásal: Vy-víte-kdo je poražen, celá kouzelnická společnost už téměř dva dny oslavuje. Ať žije Harry Potter!
,,Dnes je 2. listopadu..?" Zamumlal jsem si pro sebe. ,,Co s tím má společného Harry Potter?" Pohlédl jsem na hostinského, který už asi přešel moji nevědomost a nebo byl v už tak dobré náladě, že se hned jal mně všechno vysvětlovat.
,,To víte pane, Harry Potter porazil Vy-víte-koho. Bohužel, Potterovi to nepřežili. A Black, Potterův nejlepší přítel zabil Pettigrewa. A své přátele zradil Vy-víte-komu."
Potřásl jsem hlavou, byl to šok. Ale věděl jsem, že strážcem tajemství byl Pettigrew. Stejně, polovina mých přátel byla po smrti, nebo obviněna z vraždy a skoro celá moje rodina po smrti.
Beze slova jsem otevřel noviny, mimo oslavnou část tam bylo i několik zpráv o útocích smrtijedů a také o těch, kteří už bystrozorům neunikli. Alastor Moody jich sice dost pochytal, ale nejčerstvější útoky byly stejně ještě ze včerejšího odpoledne. Na předposlední straně, jsem v seznamu obětí války našel dokonce své jméno.

Petr Alan Evans - *30.1. 1960 - +31.10. 1981 brutálně zavražděn skupinou smrtijedů

Vstal jsem a zamířil pryč. Když jsem vycházel ze dveří, uvědomil jsem si, že jsem si ani nic neobjednal. Zrovna teď by se mi to hodilo. Však nepřišlo mi jako nejlepší nápad utápět svůj žal v hostinci plném oslavujících lidí.
Přemístil jsem se do vesnice, která byla ještě před několika dny šťastným domovem mé sestry, jejího chotě a jejich malého syna. Godrikův důl. Vypadal naprosto stejně, jako kdyby se v posledních dnech nic neudálo. Poslední týden jako by nikdy neexistoval.
Když jsem však procházel kolem jakéhosi mudlovského památníku na návsi naproti kostelu, změnil se v sousoší tří lidí, dvou dospělých a batolete v náručí ženy. Přišel jsem blíž.
,,Lily…" Zašeptal jsem. Byl to pomník Potterových, pomník mé malé sestry. Té, kterou mi jen před několika dny sebrala smrt.
Nemohl jsem tam stát celý den. Z nebe se začal snášet sníh, přestože prosinec byl ještě daleko. Vykročil jsem proto směrem k domu Lily a Jamese Potterových.
Dům tam stál, a byl dobře viditelný. Byl jsem sice zasvěcen do zaklínadla chránícího dům, ale nabyl jsem dojmu, že kouzlo už dávno padlo. Mohl za to Voldemort.
Otevřel jsem branku a vstoupil na pozemek. Všiml jsem si, že před plotem a na něm jsou položené květiny a dopisy. Asi na památku obětem. Nemohl jsem se na to dívat, vešel jsem do domu. Kromě chladu, který tam panoval a ticha, to nevypadalo, jako by se tam odehrála několikanásobná vražda. Až v patře byly viditelné stopy, dveře do dětského pokoje byly vyražené a většina nábytku rozbita na kusy. Jinak bylo vše na svých místech.
Sebral jsem z poličky zarámovanou fotografii. Byly na ní obě mé sestry a jejich synové. Všichni vypadali šťastně. Chtěl jsem toto místo co nejdříve opustit, rámeček jsem už zpět na své místo nevrátil.

Opustil jsem Godrikův důl i jeho přilehlé okolí a přesunul se do Skotska. Do Prasinek. V této celokouzelnické vesnici nebylo tolik lidí, ale zároveň nebyla na vymření. Takové typické skotské městečko, malé, ale oplývající životem. Mám tato místa moc rád.
Navštívil jsem za dnešní den už druhý hostinec a to U Tří košťat. I tady seděli lidé a vedli čilé rozhovory, ale rozhodně to nebylo tak šílené, jako v Londýně. Posadil jsem se na volnou stoličku k baru a čekal, co se bude dít.
Zanedlouho se vedle mne posadil ošuntěle vyhlížející tvor. Vypadal nešťastně, napadlo mě, že musím vypadat dost podobně, i když moje oblečení bylo v lepším stavu i kvalitě a netvářil jsem se tak sklíčeně, ne tak moc, jak jsem byl. Za tu chvilku, co jsem si jej prohlížel, přišla madam Rosmerta.
,,Zdravím pánové, tak co si dáte?" Usmála se energicky.
,,Prosím jeden máslový ležák s ginem." Požádal ji stejně sklíčeně, jako vypadal ten sklíčený návštěvník vedle.
,,Ale pane, netvařte se tak strašně, máme důvod k oslavám." Snažila se jej povzbudit vládkyně hostince.
Host k ní jen zvedl nešťastný výraz a řekl: ,,já ne." Madam Rosmerta se jen s nepochopením obrátila ke mne.
,,A pro vás?"
,,Dám si Brandy. Díky." Zvedl jsem k ní pohled.
Rosmerta jen přikývla a odešla.
Můj společník dostal přiostřený máslový ležák a já skleničku Brandy. Trochu upil a poprvé se na mne obrátil. Tedy, nejdřív jsem myslel, že se mi to zdá, ale vážně na mě promluvil.
,,Vy také nevypadáme příliš šťastně…"
,,Ah, ano." Probral jsem se. ,,Nemám důvod."
,,Ale všichni ho zřejmě mají." Podotknul.
,,Kromě Vás." Opáčil jsem.
Otočil se na mě. A já ho poznal, vypadal sice jako by se několik dní nemyl, nečesal a nic nejedl. Ale přesto to byl pořád Remus Lupin. ,,Všichni moji přátelé jsou buď mrtví a nebo zrádci."
Málem jsem ho oslovil jeho jménem. ,,To jsme na tom dost podobně." Pokýval jsem hlavou a napil se ze skleničky.
Cítil jsem jak se do mě vpíjejí jeho oči. Jako vlkodlakovi mu muselo být na mně něco divného, i když jsem si byl jist, že kouzla na úpravu vzhledu jsem provedl bezchybně.
Pak promluvil: ,,O koho jste přišel?"
Pohlédl jsem na něj. ,,O všechny."
Neodpověděl hned, jen se znovu napil. ,,Já taky."

Ano, listopad 1981 začal opravdu moc hezky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama