Stíny minulosti 1. Kapitola - Dobré ráno

14. dubna 2017 v 17:00 | Niela |  Stíny minulosti

Ahoj, poslední dobou se vyskytly nějaké komplikace s internetem a nakonec i s počítačem, ale přesto konečně přidávám první kapitolu tohoto fanfiction. Přiznávám, že jsem se k němu nemohla dostat a nějak jsem měla problém spojit ty kousky příběhu, jež jsem napsala, ale nakonec je tu. :)
Užijte si čtení a nezapomeňte na anketu ani na komentář ;)

Niela

Btw: Omlouvám se, že není Prolog, ale nějak se mi vtiskl do této kapitoly.. retrospektivně.


Asi 32letá žena s dlouhými světlými vlasy stála v přístavu opírajíc se o zábradlí. Užívala si jemné letní sluneční paprsky dopadající na její tvář. Nepřijela sem však užívat si slunce, Francii navštívila ze zcela jiného důvodu.

Přístav Marseille, druhé největší město Francie. Možná i to je důvod, proč se kouzelníci nerozhodli pro Paříž. Někdy je lepší být mimo ránu, ale britským kouzelníkům je asi jedno, že jejich Londýn je významný.
Netrvalo dlouho a došla k poměrně staře, ale mohutně vypadající budově, která svým zjevem nijak nepoutala pozornost mudlů. Francouzské ministerstvo kouzel. Vstup byl úplně obyčejný, jako k Děravému kotli, prostě dveře, i přesto, že byly dvoukřídlé, zdobené a z masivu. Pro nezasvěcené to byly prostě jen dveře.
Za nimi to vypadalo trochu jako v nějakém mudlovském nákupním centru, nejdříve vchod a potom reprezentační vstupní hala přesahující dvě patra, vše bylo lehké a vzdušné, přesto majestátní s jistou elegancí, prostě Francouzi.
Byl tam i trochu jiný systém než v Británii, pokud jste věděli kam jít, mohli jste. Ale samozřejmě všem tu byla k dispozici recepce, avšak jen se opovažte použít angličtinu, neshody Britů a Francouzů byly i mezi kouzelníky velmi rozšířeny.
Aby se neřeklo, že toto ministerstvo je nechráněné, žádná kontrola hůlek, či jmenovky, procházeli se nebo většinou postávali podél zdí ministerští bystrozorové.
Madam Blacková měla celkem jasno kam jít. Kanceláře francouzské sekce Mezinárodního sdružení kouzelníků a správa obyvatel.
Zaklepala na dveře opatřené patřičným štítkem a po chvíli se ozvalo: "Plus Ioin!"* a dveře se otevřely.
Vstoupila dovnitř a uviděla z části skrytou úřednici za stolem.
,,Bonne journée."
,,Bonne journée, madame," odpověděla úřednice. ,,Přejete si? Posaďte se.."
,,Ano. Děkuji," přijala nabízené místo v křesle. ,,Potřebovala bych se podívat do knihy evidence dětí."
,,Jistě, osobní důvody, že?" usmála se úřednice.
,,Ano, samozřejmě," odvětila neurčitě, pracovnice odešla pro knihu, jistě by jí nebylo tak snadno vyhoveno, kdyby použila angličtinu místo francouzštiny, díky výchově čistokrevných rodin.
Hned byla zpět.
,,Prosím tady," položila knihu na menší stolek kousek od toho pracovního.
,,Merci," otevřela knihu a začala v ní listovat. Potřebovala najít roky 1988-1990, bohužel však nenašla žádné shody jmen ani dat, které by jí nějak pomohly v pátrání po dceři.
,,Je vous remercie madame,"** s těmito slovy vrátila knihu úřednici.
,,Našla jste, co potřebujete?" zeptala se přátelsky.
,,Aucun, bohužel,"*** pousmála se mírně smutně. ,,Nashledanou."
,,Au revior."****
Madame prošla halou a vydala se do pozdního odpoledne v Marseille, ve kterém poněkud už neměla co řešit.

(Retrospektivně)

30.1. 1990

V obývacím pokoji bylo malé děvčátko, ani ne dvouleté, jeho maminka právě odcházela do kuchyně, aby dodělala oběd, protože celý den nedělala nic jiného, než že se starala o svou dcerku.
,,Hezky si hraj zlato, za chvíli se vrátí táta," zavolala na ni. Přestože byla sobota, její manžel musel do práce. Tedy ne úplně do práce, ale pouze do Bradavic, ředitel s ním chtěl ještě něco probrat. Jinak by neodešel, zvláště ne dnes, když měla jeho žena narozeniny.
Celý víkend byl naplánovaný do sebemenšího detailu, ale Brumbál se rozhodl, že ještě mladého profesora potřebuje ve škole.
Bylo již chvíli po poledni a Severus Snape se měl skutečně již vrátit domů.
Ale to se nestalo. Zatím.
Najednou se otevřely dveře, dítě v domnění, že jde o jejího tatínka, se k nim obrátilo a chtělo mu běžet naproti. Ale nebyl to on. Ve dveřích stál obávaný smrtijed a vrah. Rabastan Lestreange.
Holčička se ve zděšení z divného příchozího rozbrečela. To přivolalo její matku, která neměla nejmenší tušení, že jde do náruče smrti.
Doběhla ke své dceři, a když si všimla, co se děje, pokusila se ji zakrýt vlastním tělem.
,,Nevidíš mě ráda?" pronesl líně Rabastan. Za ním vešlo do místnosti několik dalších postav zahalených ve smrtijedských kápích.
,,Jdi pryč, Lestreangi. Tady pro tebe není místo," odsekla mu panovačně.
,,Tak to ani pro tebe, Caroline!" zasmál se a namířil hůlku na dítě.
,,Frankie ne!" pokusila se schovat svou dceru ve svém náručí. ,,Ji nech být."
,,Samozřejmě," ušklíbl se. ,,Zničím vás obě!"
Dále následovaly jen kletby a její poslední slova: ,,Frankie.."
Pak byla tma.

,,Takto skončil život Carolin Blackové," řekl smutně bystrozor. ,,Upřímnou soustrast."
,,Děkuji." Mladý profesor byl naprosto omráčen, ráno byl ještě šťastný, ale teď cítil, že se celý jeho svět právě zhroutil. Po tom, co ho bystrozorové nechali o samotě, spustily se mu slzy a on se sesunul na zem, kde objímal tělo své lásky.
Tělo jeho dcery si smrtijedi vzali s sebou. Ale nebyla žádná šance, že by alespoň ona byla naživu, dvě hůlky ukázaly avadu. Bohužel se ani nezjistilo, kolik a kteří smrtijedi se na útoku podíleli. Přesto hlavní viník a jeho poskoci byli jasní. Rabastan Lestreange - dostal doživotí, nejen za tuto dvojnásobnou vraždu.
Tato událost se téměř okamžitě stala celosvětovou tragédií a jméno elitní bystrozorky se přestalo říkat či psát, stalo se něčím, co bylo podobné jménu Lorda Voldemorta, avšak to její nevyslovovali ani ti stateční. Bylo to prostě nové tabu označující tragédii.

12. 6. 1992

V jednom z tajných pokojů v nemocnici sv. Munga se právě probudila z dvou(a půl)letého komatu pacientka Katerenie Philipsové.
Caroline Black.
Otevřela oči a ihned se zděšeně posadila. ,,Frankie! Kde je Frankie?"
,,Klid," opatrně se jí dotkla lékokouzelnice, která vstala od stolu, kde seděla. ,,Klid, hlavně klid. Mám toho pro tebe hodně, ale rozhodně je zázrak, že žiješ," usmála se lehce.
,,Kate," řekla již celkem s klidem. ,,Co se stalo?" a upřela na ni své oči.
,,Je toho hodně. Co poslední si pamatuješ?" zeptala se jí a začala kolem složitě mávat hůlkou.
,,Útok smrtijedů."
,,Dobře," posadila se na židli naproti ní. ,,Byla jsi dva roky v komatu."
,,Kdo všechno to ví?" položila jí otázku, soudě podle jejího výrazu, že to ani není jen tak.
,,Jen já, když nepočítám tebe," podívala se jinam. ,,To je všechno. Zbytek světa se domnívá, že jsi mrtvá."
,,Merline, dva roky," vzala si hlavu do dlaní.
,,Ano. Bohužel to štěstí jsi měla jen ty."
,,Cože?" zvedla k ní hlavu.
,,Je mi to líto. Frankie. Bohužel se nenašlo její tělo, ale Priori incantatem bylo jasné."
,,Takže jedna avada a něco neznámého?" dívala se na ni již normálně, ale bylo poznat, že je dost na nervy.
,,Ne, dvě. Ale na tebe Lestreang použil něco jiného, zamaskoval to avadou, ale ty jsi stejně vypadala, jako kdyby ji skutečně použil," opřela se o stůl.
,,Zajímavé. Ty víš, co to bylo?" Bývalá elitní bystrozorka vstala a začala se procházet po místnosti.
,,Bohužel ne. Ale přináší to celkem problémy."
,,Cože?" šokovaně se otočila na lékokouzelnici.
,,Jsi nemocná. Velmi." Když Carol jen stočila svůj pohled k oknu, pokračovala. ,,Pamatuješ si na Sam?"
,,Ano. Chceš říct, že mám to samé?" posadila se znovu na postel.
Kate si povzdechla: ,,Ano. Je lék, který ti pomůže být v pohodě a nebýt na tom tak špatně a žít déle, ale neuzdraví tě," začala smutně mluvit.
,,Vynalezl ho," přerušila ji.
,,Ale jeho složení i přípravu zná jen on a též jej jen on dokáže připravit. Nikdo jiný. I kdyby, víš, že se připravuje individuálně," zavřela oči a po chvíli je otevřela a pohlédla do jejích smaragdových očí.
,,Něco mě přemohlo, abych mu nenapsala. Možná i to, že se tu pár hodin po tom, co ses tu ocitla, objevilo toto," řekla a ukázala na noční stolek, kde ležela kouzelnická obálka nadepsaná takto: Caroline Luce Black.
,,Je to očarované proti manipulaci a otevření jinou osobou."
,,Jistě. Je to prostě pro mě," přikývla a jednoduše se pro obálku natáhla.
,,Přinesu ti lektvary," vstala lékokouzelnice tiše, aby ji mohla nechat soukromí při čtení.

,,Drahá budoucí choti,

jelikož čteš tento dopis, jsi již obeznámena s okolnostmi. Nedala jsi mi na vybranou, tudíž jsem musel zakročit, i když to znamenalo nechat tě dva roky mimo. Oslabit tě. Nikdo krom mne a očividně jedné další osoby neví, že jsi naživu. A tak to též zůstane. Nedoporučuji ti říkat tvé jméno. Jednak by ti nikdo nevěřil a jednak by se stalo něco, co by se ti nelíbilo, skončila bys ke mne připoutána již na věky, což by se velmi líbilo mně.
Pokud chceš přežít a nebýt jen tak hned se mnou, rozhodně ani nenaznačuj tomu nečistokrevnému špehovi, kdo jsi. Už by nebylo cesty zpět. Už nikdy. Měla jsi přijmout mé jméno, místo toho jsi utekla ze zásnub, zmijozelské, však ti to nijak nepomohlo. Zůstaneš označena jako má, smluvené sňatky jednoduše platí, osudu se nelze vyhnout.
Jistě tě zajímá tvá dcera. Již ji nikdy neuvidíš. Odnesl jsem ji pryč. Nic s tím nenaděláš, zvláště ne dva roky po tom. Nezkoušej po ní pátrat.
Brzy se shledáme. Jsme teď spojeni více, než kdy předtím.

Rabastan Lestreange"

Dočetla dopis a znovu jej ukryla do obálky. Nemohl se ztratit. Nebylo by to bezpečné. Přestože nechtěla, aby to bylo takto, prakticky s tím nemohla nic moc dělat.
Kate se vrátila s lektvary a podávala jí plný pohár: ,,Vypij to, nebude ti to chutnat, ale jinak zemřeš."
,,Možná je lepší zemřít," namítla, ale pohár si od ní vzala.
,,Po dvou letech? To mi ani neříkej!" dala si ruce v bok.
Caroline vypila pohár a vrátila jí ho. ,,Dobře. Pokusy o sebevraždou už skončily," prohlásila téměř poraženě.
,,To jsem ráda."
,,A co ty, už někoho máš? Bude ti 33, nemůžeš být pořád sama," snažila se změnit téma.
,,Ne, mám svoji práci. Nepotřebuji si vybudovat rodinu jako ty. Spíš by ses měla dozvědět, co se všechno za poslední dva roky stalo," odpověděla jí a podala jí hromadu novin.
,,Děkuji. Přečtu si to," přikývla.
,,Dobře. Dám ti ještě lektvary a návod, jak je máš užívat. Doporučuji ti zaúkolovat nějakou spolehlivou skřítku, protože se ti může něco stát." S tím odešla ke stolu a začala něco psát na kus pergamenu. Její pacientka se zatím začala probírat novinami.

Pošty bylo dost, ale nebyl zas tak velký problém se tím vším probrat.
,,Skvěle. Takže teď už mně propustíš?" zvedla se.
,,Mohla bych. Ale ještě něco," obrátila se zpět ke stolu a podala jí pergamen: ,,To je k lektvarům. Ty ti pošlu. Máš nějaké spolehlivé stvoření?" pozvedla obočí.
,,Samozřejmě," pousmála se. ,,Winky," přikývla.
,,Dobře, tak ji zaúkoluj, všechno je to tady," ukázala na pergamen, který jí podala.
,,Skvěle, hmm, co moje hůlka?"
,,Jistě. Tady je. Buď opatrná, přece jen jsi byla teď dobu mimo," varovala ji.
,,Necítím se tak," pousmála se. ,,Dobře, madam Blacková se loučí," řekla a odešla ke dveřím, ještě v zrcadle zkontrolovala, jestli vypadá jinak.
,,Jak jinak. Měj se," okomentovala její odchod Kate.

-
*,,Dále!"
**,,Děkuji vám madam"
***,,Nikoliv, bohužel."
****,,Nashledanou."

Pro ty, jež dočetli až sem.. Nezapomeňte na anketu a komentáře, zpětná reakce je důležitá :)
Btw: Obrázek je téměř tak starý jako povídka sama.. Tak se nedivte
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama