Záhadné dítě 1. kapitola

24. července 2016 v 13:55 | Niela |  Překlady

Vítám vás u první části, týden ještě neskončil a řešení několika věcí s betareaderkou bylo rychlé a dopadlo dobře :)
Takže si teď můžete přečíst první kapitolu překladu povídky Záhadné dítě.. ať se líbí :)
(Nezapomeňte na anetu, ani na vlastní názor v komentářích..)

Niela

"Dudley, ty jsi osel, víš to? Ale počkej, spíš něco jako prase, moje chyba!" odfrkla jsem si. "Nech to vychrtlé párátko a uspořádané dítě o samotě a najdi si někoho stejné velikosti, jako jsi ty sám! Ups! Zapomněla jsem, jediná osoba, která je stejně tlustá, je tvůj otec!" posmívala jsem se. Dudley zvedl pěst, ale jeho přítel Piers ho popadl za loket.

"Přece nepraštíš holku, Velké D?" zeptal se zúčastněně.

"Hm, jen se ji snažím trochu vyděsit, to je vše," ušklíbl se a odklonil se pryč.

"Ou, tak se bojím! Ve všem mocný VELKÝ D SI PRO MĚ PŘICHÁZÍ!" křičela jsem v zesměšněné napodobenině strachu. Dudley protočil oči.
"Měli by doplnit příběh o tom, když ti bylo pět. Možná něco o Dudlánkovi Dursleym ze školky, který byl moc tlustý na šplh po stromě!" křičela jsem a jeho oči se rozšířily, když si uvědomil, že jsem na něj zakřičela jeho přezdívku od jeho matky, a slyšela to celá škola.
"Není to tak, jak tě máma oslovuje, Dudlánku? Možná jsi zkoušel vylézt na strom, protože tě velký kouzelník chtěl proměnit v prase. O, promiň, jediný rozdíl mezi tebou a prasetem je ocas!" prohlásila jsem. Dudleyho obličej se se vztekem zbarvil do červena.

"Víš McGonagallová, můžu tě tak jako tak šokovat, ať už jsi holka, nebo ne," vyhrožoval.

"Hm, nemyslím si, že to pro jednoho z nás bude tak veselé, s ohledem na to, že ředitel v tomto směru vede!" zacvrlikala jsem vesele. "Pojď Harry! Jdeme!" usmála jsem se, přeskakujíc na hřiště a táhnouc Harryho za sebou.

"Ty víš Rosey, jsi opravdu dobrá v zacházení s urážkami," řekl Harry s pobaveným úsměvem. "Osobně se mi nejvíc líbí ta část, kde jsi mě nazvala vychrtlým párátkem a uspořádaným dítětem."

"Hej, myslela jsem, že to tělesné uspořádání ti velmi lichotí!" zašvitořila jsem se samolibým úšklebkem a obmotala si vlasy kolem prstu jako slečinka. Harry si odfrkl.

"Ne, nedělej to. Vypadáš pak jako jedna z těch povrchně smýšlejících dívek, které Dudley bere domů ukázat mé tetě a strýci," řekl s rozšířenýma očima.

"Neboj se, oba samozřejmě dobře víme, že jsi jen žárlivý," škádlila jsem ho.

"Co?" zvolal Harry, ušklíbl se. "Jsme jen ve školce a on už políbil dívku na tvář, tak! Je to šílený!" Harry se podíval a uviděl pět ďáblíků, kterým říkáme Dudleyho gang, smějících se a strkajících do všeho kolem.

"Rosey, byl ředitel opravdu nakloněn jim?" zeptal se Harry se zamračenou tváří.
"Zaprvé, když děláš tenhle obličej, vypadáš, jako bys měl zácpu, a zadruhé…" odpověděla jsem a po pomlce napodobila Dudleyho hlas. "Hm, jen se ji snažím trochu vyděsit!" Harry se začal smíchem popadat za břicho kvůli mému dokonalému napodobení Dudleyho.

Když se přestal smát, řekl: "Jsi pro mě jako sestra, víš to Rosey?" A políbil mě na čelo, jako bratr sestru. Bylo to gesto, které jsme občas používali, protože jsme to tak brali.

"Já vím," odvětila jsem jednoduše. "A to je proč můžu udělat tohle!" zašvitořila jsem, zvedla se na špičky bot a dala mu pusu na tvář. "Jednou tě znovu uvidím Pottere, okay?" s povzdechem jsem smutně pokračovala.

"Jak to myslíš?" zeptal se Harry zmateně.

"Stěhuji se," zašeptala jsem tiše. "Musím jít, má matka mě vyzvedne teď, odejdu brzy."

"Počkej! Nemůžeš odejít Rosey! Jsi můj nejlepší přítel, můj jediný přítel…" zavolal na mě, jeho poslední slova zněla přidušeně.

"Ahoj Harry," zašeptala jsem a běžela pryč.

-

Chlapec šel domů, poprvé sám, očima těkal sem a tam, přemýšleje, jestli si banda jeho bratrance najde čas na to ho zmlátit, od doby co Rosey nebyla s ním a on již neměl její pravý hák na ochranu. Harrymu se pletly nohy, hlavu měl skloněnou a slzy se mu draly do očí. Myslel si, že na ni nikdy nezapomene. Mýlil se.

-

Starý muž šel k tiché skříni, pozoruje malého, černovlasého chlapce schouleného v posteli. Vytáhl hůlku a zašeptal potichu: "Obliviate," zamumlal, odstraňuje vzpomínky na šťastné okamžiky s jeho jedinými třemi kamarády, i když si je mohl vzít. Věděl, že to bylo nezbytné pro růst dítěte, a necítil ani žádnou lítost. Chlapec to pochopí. S prásknutím se přemístil, nechaje ve spánku se chvějícího chlapce pod tenkým prostěradlem být.



Rose apaticky zírala z okna. Nemohla dostat Harryho a jeho poslední slova z hlavy a neměla ani ponětí, že jiné dítě nemělo ráno stejné pocity. Seděla potichu s hlavou v matčině klíně a přemýšlela o nadcházejícím roku v Bradavicích. Brzy začátkem pátého roku měla hodně práce. Minulý rok prošla náročným testováním. Minulý rok, každý den dvě hodiny po škole po dobu pěti měsíců a teď byla konečně doma po posledním dni školy, aby další rok nastoupila do Bradavic. Minerva si všimla nezúčastněného pohledu své dcery.

"Co je špatně zlatíčko?"

"Oh, jen se bojím," odpověděla Rose. O Harryho, dodala v duchu. Snažila se tolik nezabývat minulostí, nechtěla, aby se její máma cítila vinna za stěhování se do nové školy.
"Budeš v pohodě Rose," ujistila ji její máma. Já vím, ale bude i Harry? "Jsi chytřejší než většina jedenáctiletých."

"Já vím, jen si nemůžu pomoct," odpověděla slavnostně. Je tak moc nápomocný. Nechala konverzaci upadnout do ticha.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama