Stíny minulosti 3. Kapitola - Ředitelna

31. května 2017 v 21:15 | Niela |  Stíny minulosti

Ahoj, ještě než tento měsíc odejde nenávratně pryč, chtěla bych přidat třetí kapitolu Stínů minulosti. Sice neprošla betareaderem, protože beta má zřejmě moc práce, ale za nedlouho se tu snad objeví zkontrolovaná verze. Tato kapitola je zatím nejdelší logicky souvislou věcí a prostě ty téměř tři tisíce slov je snad nejvíce, co jsem kdy poslala do digitálního světa :) celkem vtip - třetí kapitola = tři tisíce slov, je to jen náhoda a těch slov je 2 879 :)

Užijte si čtení a nezapomeňte na komentáře a anketu! :)

Niela

Btw: Teď již je kapitola zkontrolována :)
Celkem jsem si oblíbila větu ,,..já jsem Zmijozel, ty jeden nebelvírský sysle!" A co vy, co zaujalo vás? :)

Letní slunce zahřívalo školní pozemky Bradavické školy a většina studentů se bavila venku. Ale jedna osoba se po příjezdové cestě z Prasinek blížila směrem k hradu. Nebylo obvyklé, aby někdo, kdo jde do Bradavic na nějaké jednání, šel pěšky až z Prasinek.
Této ženě to zřejmě nevadilo. Rozhodným krokem šla přímo k vstupní bráně a blond vlasy s odstíny hnědé jí povlávaly kolem tváře, jak lehce foukal vítr.
Studenti se překvapeně otáčeli za nově příchozí. Nebylo obvyklé, aby do Bradavic najednou chodily návštěvy. Nebo se to alespoň nestávalo moc často. Většina se o tom, že do Bradavic zamířila nějaká mladá žena, začala bavit s přáteli. A tak se to samozřejmě, ještě než došla k ředitelně, rozneslo celou školou.
Když konečně zaťukala na dveře ředitelny, byli uvnitř již všichni předem informováni, že návštěva je tu.
"Dále," ozvalo se jen. A ona vstoupila dovnitř. Brumbál seděl jako obvykle za svým stolem a všichni bývalí ředitelé byli na svých portrétech.
"Dobrý den," pozdravila všechny.
"Dobrý den slečno."
"Dobrý den," ozvalo se z některých portrétů a ostatní bývalí ředitelé a ředitelky jen kývli na pozdrav.
"Dobrý den madam Blacková," řekl Brumbál a usmál se. Ale jen co řekl 'Blacková', naplnil ředitelnu překvapený šum. Nikdo tomu nerozuměl. I Brumbál byl překvapen, když se v dopise o místo profesorky podepsala Madam Blacková.
Když se šum uklidnil, ředitel znovu promluvil.
"Jak jste psala v dopise, chtěla byste získat místo profesorky v Bradavicích. Ale nenapsala jste, který předmět byste chtěla vyučovat."
"Ano, to jsem skutečně napsala. Pokud by to bylo možné, ucházela bych se o místo profesorky Lektvarů, nebo Obrany proti černé magii," objasnila svůj záměr.
"Jistě, to chápu. Ale má to drobný háček," řekl ředitel.
"Jaký háček?"
"Oba posty jsou obsazené." Když viděl, že chce něco namítnout, mluvil dál: "Sice profesor Obrany letos skončil s vyučováním, ale našel jsem již jiného adepta."
Nezdálo se, že by ji to nějak vyvedlo z míry.
"Ach ano, nechtěl byste to alespoň zkusit?"
"Mohl bych zkusit, jestli byste uspěla jako profesorka. Profesor Lupin tu sice není, ale když mu pošlu sovu, jistě přijede dříve, než měl v plánu." Jméno 'Lupin' ji trochu překvapilo, ale nedala to na sobě nijak znát.
"Dobře a druhý vyučující?"
"Profesor Snape je ve škole, protože jak víte, školní rok ještě neskončil."
"Jsem ráda, že reagujete kladně," sdělila mu mírně.
Brumbál se mírně pousmál.
"Máme tu ale ještě jeden problém."
Opět zbystřila a věnovala mu pozornost.
"Ano?"
"V přijímacím dotazníku jste přeskočila hned několik zásadních otázek," díval se na ni svým rentgenovým pohledem.
"Ano, máte pravdu, většinu otázek," na vteřinu zavřela oči.
"Takže až je doplníte, mohli by vám drazí profesoři poskytnout zkoušku, zda byste zvládla jejich předmět vyučovat."
"Dobře, doplním, nebo se alespoň pokusím doplnit, zbytek otázek," tato odpověď se mu zdála dobrá, proto jí podal pergamen s příslušným dotazníkem.
"Tady máte nový dotazník, vezměte si ho a prosím doplňte," řekl s úsměvem.
,,Děkuji vám, ale mám na vás jednu malou prosbu," řekla mírně.
,,Ano? Jakou?" Usmál se.
,,Jen bych si potřebovala promluvit s jedním portrétem bývalého ředitele, pokud by mi to bylo umožněno." Všechny portréty zpozorněly.
,,S bývalým ředitelem?" zeptal se překvapeně.
,,Ano přesně tak," přikývla.
,,Dobře, tak s kterým?"
,,S panem Phineasem Nigellusem Blackem."
V ředitelně nastalo ticho, naprosté ticho.
,,Jistě, můžete si s ním promluvit," přikývnul ředitel. ,,Pokud s vámi tedy bude chtít mluvit," řekl a obrátil se na bývalého ředitele.
,,Jistě, když se mnou chce tato mladá dáma mluvit."
,,Dobře, nechám vás tady o samotě," řekl nynější ředitel a opustil ředitelnu.
,,Mám na vás jednu otázku madam. Znám vás?" zeptal se Phineas Nigellus Black a bývalý ředitel zvědavě.
,,Nejspíš vás to udiví, ale ano," odpověděla mu a prosadila se do křesla otočeného směrem k portrétu.
,,Zvláštní," konstatoval. ,,Já vás nepoznávám."
Ona se jen usmála. ,,Já se vám ani nedivím."
,,Nedokážu si vás k nikomu přiřadit. Vždyť je vám sotva dvacet. A nikoho tak mladého s rodovým příjmením v rodině nemáme, nebo si alespoň na nikoho takového nevzpomínám," prohlížel si ji a přemýšlel, ke komu by tedy měla patřit.
,,Jste na omylu, dvacet mi není ani náhodou," usmála se.
,,Je mi 32." Všichni na ni vyvalili oči.
,,Nechtěla jste říci, že je vám 23?" zeptala se jedna z bývalých ředitelek.
,,Ne opravdu mi je 32," zůstala v klidu.

Phineas ji pozoroval. ,,To ale…"
Povzdechla si: ,,Ano, já vím, není to jednoduché." Pak se na něj upřeně podívala: ,,Ale nechte si to pro sebe."
Na to jen přikývl.
Po chvíli se Albus Brumbál vrátil do místnosti. ,,Vyřídila jste si, co jste chtěla?" zeptal se s úsměvem. Ale hlavou mu vrtalo, co to všechno má pro Merlina znamenat.
,,Ano, a děkuji vám," s těmito slovy s mírnou úklonou hlavy opustila ředitelnu.

-(Jiný pohled)-

Ještě toho večera si ředitel zavolal profesory Obrany a Lektvarů.
,,Řediteli Brumbále?" ozval se Remus Lupin.
,,Volal jste mne profesore Brumbále?" vstoupil do místnosti profesor lektvarů Severus Snape.
,,Ano, oba dva jsem chtěl vidět," promluvil ředitel při pohledu z okna. ,,Posaďte se prosím." Když se všichni posadili, zeptal se: ,,Dáte si čaj, či něco jiného?"
Oba odvětili, že ano, ale Snape si neodpustil jízlivou poznámku.
,,Tak co se děje, jistě jsi nás Albusi nepozval jen tak na čaj," změřil si hostitele svou chladnou maskou.
,,Nepozval jsem vás jen tak, něco od vás potřebuji."
Zatímco byl Remus vzorně ticho, Severus tiše zavrčel.
,,No jistě, co jiného."
Ředitel tu poznámku přešel a pokračoval klidně dál. ,,Máme tu uchazečku o post profesorského místa, ale má to háček."
,,Jaký háček?" zeptal se zaujatě Remus Lupin.
,,Neuvedla většinu bodů dotazníku, podle vzhledu mi nic neříká a ani neuvedla celé své jméno," povzdechl si ředitel.
,,Asi tím nemyslíš všechna její jména, že? Proč vlastně?" ptal se snad i zvědavě Snape.
,,Nevím chlapče, proto potřebuji vás dva."
Když se tvářili nechápavě vysvětlil to blíže. ,,Vzhledem k tomu, že o té dámě nic moc nevíme a nemáme tedy k dispozici ani její výsledky NKÚ a OVCÍ, potřebujeme, abyste ji prozkoušeli."
,,Proč ale Lektvary a Obrana?" nerozuměl Remus.
,,Má zájem o tyto předměty, já vím, jsou obsazené, ale stejně," řekl ředitel a napil se svého zvláštního čaje.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
,,Dále. Jen pojďte," odpověděl na to Brumbál. Madam Blacková vstoupila do ne už tak prázdné ředitelny. ,,Chtěl bych vám představit madam Blackovou," představil ji ředitel přítomným profesorům. ,,Madam toto jsou profesor Snape a profesor Lupin."
Jen přikývla, ale nakonec řekla: ,,Těší mě, ráda vás poznávám."
,,Mě též," pplatil jí Lupin.
Snape jen pokýval hlavou.

Když se posadila i ona, začal ředitel s jakýmsi proslovem.
,,Takže v blízké budoucnosti budete přezkoušena. Tedy těmito profesory, protože ministerstvo nemá nad Bradavicemi jako nad soukromým institutem žádnou moc" Když skončil, madame Blacková právě dopila třetí šálek jasmínového čaje.
,,Dobře. V blízké budoucnosti? Takže kdy můžeme začít?" zeptala se bez obav.
Všichni na ni pohlédli.
,,Kdy chcete, to záleží na vás. Klidně za týden, nebo dva. Měsíc by též nevadil," upřesnil ředitel.
,,Pokud podle mne, tak klidně hned."
,,Hned?" zeptali se všichni naráz.
,,No ano. Pro mne to není žádný problém."
V místnosti nastalo ticho, podobné, jako když řekla své jméno.

Jako první se ozval bez podivu Brumbál. ,,Zdá se, že si věříte. Jen… Jaké bylo vaše vysvědčení z OVCÍ?" měřil si ji rentgenovým pohledem, jako by se snažil získat nějaké informace navíc. Používal nitrozpyt, ale vždy, když se někam chtěl dostat, narazil do zdi, nebyla ani vidět, ale byla nepostupnou překážkou.
,,Mé vysvědčení bylo výborné, když vás to tak zajímá. Ehm.. Mohl byste laskavě přestat používat ten nitrozpyt? Zdá se, že mi nevěříte," mluvila klidně, ale poslední slova mírně zdůraznila. Slovo nitrozpyt zaujalo všechny kolem, i portréty.
,,Nitrozpyt?"
,,Nitroobrana?"
,,Ví snad?" zahučelo místností, byla to tichá debata, kterou však slyšeli všichni.
,,Pokud nebudete nic namítat, zkouška z Lektvarů by se uskutečnila o trochu později, možná o pár dnů. Abych měl čas leccos připravit," ozval se hluboký hlas mistra Lektvarů.
,,Jistě, žádný problém," řekl Albus.
,,Já nic nenamítám k obraně, tak zítra. Nebo za dva dny?" přidal se Remus.
,,V pořádku, kdy jen chcete, nemám problém," usmála se. S domluvenými termíny, o kterých se ještě přesněji domluví, se rozešli pryč z ředitelny.

Ráno začalo stejně jako každé jiné. Bylo krásně, jak to v létě bývá.
I jistá možná budoucí profesorka se šla nasnídat do téměř prázdné Velké síně. Vlastně byli tam v podstatě jen profesoři, a přesto to tam vypadalo příjemně, žádný zbytečně prázdný prostor, prostě magie.
,,Dobré ráno," pozdravila ty, co byli nejblíže, když ráno sešla ke svému místu. Dostalo se jí několik odpovědí, včetně ,,Bré.. Bré rá-no.." od profesorky věštění, která málokdy scházela dolů ze svého aromaticky provoněného kabinetu.
,,Ehm, dobré ráno," řekl jen Severus Snape a dál četl včerejší noviny.
Ve chvíli co se posadila na své místo mezi ředitelem a profesorem Lektvarů, se objevila její snídaně a do Velké síně se snesly sovy. Zdálo se, že Denní věštec je tu asi pro každého, a nejen ten. Sotva sova přistála vedle u Snapea, odložil noviny, aby si vzal ty nové. Když je otočil titulní stranou nahoru, všichni byli zděšeni, jen madam Blacková zůstala i ve svém nitru klidná, přestože titulek hlásil: Útěk z Azkabanu! Utekl Sirius Black!

Ve velké síni nastal celkem velký rozruch, i přestože tam nebyli studenti. Ředitel musel některé i několikrát ujistit, že to bude v pořádku a že mozkomorové, kteří budou hlídat školu, jak se domluvil s ministrem, jim neublíží.
Většina byla zděšena, takže si moc nevšímala svého okolí. Avšak bývalý stoupenec Voldemorta si všiml, že to s jistou profesorkou sedící vedle něj nijak nehnulo.
,,Vás to neděsí?" zeptal se. ,,Zpráva o útěku Siriuse Blacka z Azkabanu," upřesnil, když vzhlédla.
,,Ne."
,,Vy nevíte kdo to je?" pozvedl obočí.
,,Samozřejmě, že vím," odvětila a vysypala na svou kávu cukr.
,,Nevypadáte, že by to s vámi něco udělalo. Je to podezřelé."
,,To jistě může být. I samotné mé jméno může být podezřelé, navíc, ano. Nevíte ho celé," mluvila klidně, jako kdyby se nic nedělo, a se stejným klidem míchala obsah svého hrnku.
,,Proč nám ho nechcete říci?" opřel na ni svůj pohled.
,,Nemohu," řekla jen, navíc o poznání tišeji, takže to vyznělo mírně smutně.
,,Proč?"
,,Je to složité. Nemohu vám to říci," pousmála se.
,,Navíc, bohužel ho ani sama nevím celé," řekla a očima přejížděla stránku novin, jestli tam náhodou není i něco jiného, než útěk z vězení, něco zajímavějšího.
,,Nevíte?" Raději ani moc nemaskoval svůj údiv, toto ho dostalo. ,,Jak … Jak můžete nevědět své jméno?" Zeptal se poměrně dost rozpačitě.
,,Je to dlouhý příběh, který z části též nevím, ne úplně svou vinou. Ale věřte, že mne to mrzí," zavřela na chvilku oči, aby se zklidnila, bylo strašné nevědět tolik věcí, které jste věděli a museli jste je vědět, tolik důležitých podnětů.
,,Je vám maximálně něco málo přes dvacet. Jak by se vám mohlo stát něco tak šíleného, jako se dělo dříve?" udiveně ji pozoroval.
,,Dvacet," pousmála se. ,,Ne to mi vážně není, i když na tolik mohu vypadat. Je mi více, daleko více." Víc už neřekla, protože se před ní objevil pohár s jakýmsi lektvarem, stála u něj skřítka a vypadalo to, jako kdyby jí chtěla něco sdělit.
,,Má paní.?" mírně se uklonilo to malé stvoření. Podívala se na něj. ,,Máte tu …" Trochu vyděšeně se rozhlédla: ,,Svůj le..nápoj," vyhrkla rychle. A podívala se na svou paní svýma velkýma očima.
,,Děkuji ti," řekla madam mile. Vůbec se ke skřítce nechovala surově jako se často k nim jejich majitelé chovají. ,,Winky, mohla bys mi prosím dát poštu na stůl do mé pracovny? Nechci, aby ji někdo našel," požádala tu malou skřítku.
Severus nemohl věřit svým uším a očím. Takto mile se k domácím skřítkům kouzelníci většinou nechovají.
,,Jistě ma'am," uklonila se znovu a zmizela.
Ještě než se Snape mohl zaměřit na lektvar v poháru, na který se jeho uživatelka moc netvářila, rychle ho vypila, snad dokonce téměř naráz.
,,Co to bylo?" zeptal se se střídavým pohledu na ni a na pohár.
,,To je tajemství, lékařské tajemství," pousmála se jen a dopila svou kávu. Pohár hned po tom, co ho postavila na stůl, zmizel.
,,Teď pokud mne omluvíte, musím jít. Kdybyste mne hledal, nebo kdokoli jiný, budu ve svém kabinetu, mám jej ve druhém patře," pronesla jakoby nic, vstala a vydala se pryč ze síně.
,,Jistě," pronesl jen profesor lektvarů ještě, než odešla od stolu. ,,Zajímavý rozhovor," potřásl hlavou, když zmizela a vrátil se ke svým novým novinám.

-Jiný pohled- madam Black

Když jsem opustila Velkou síň a vydala se do svého kabinetu, přemýšlela jsem o tom, co všechno vlastně mají šanci o mne zjistit. Nebylo toho moc, ale zase ani příliš málo. Bohužel cesta nebyla dostatečně dlouhá na to, abych přišla na všechno. Proto jsem se uchýlila do kabinetu, který dnes vypadal jako příjemný byt, z tohoto pohledu jako dům, někde v přírodě. Byl však vcelku moderně zařízen, poměrně dost připomínal Havraspárskou společenskou místnost, až na ten novější styl.
Kabinet byl ve světle modré barvě, bylo to tam vzdušné a klidné, s velkým výhledem ven. Posadila jsem se za stůl, překvapilo mne, že na něm leží poměrně dost dopisů a dalších obálek, včetně tisku. Začala jsem se tím probírat.

Madam Blacková
(Dotazník pro profesi na škole Čar a kouzel v Bradavicích)

C. L. R. Blacková
(Dopis od Katheellen Philipsové, osobní lékokouzelnice)

Lutsi
(Podle písma dopis od Narcissy, již několik let starý)

Elitní Bystrozorka Madam Blacková
(Dopis od šéfa elitních bystrozorů - v USA)

Lucertia
(Dopis od Ra. Lestreange)

Ten první mne moc nepotěšil, věděla jsem, že obsahuje několik stran plných otázek a okének, která nedokážu ani nemohu vyplnit. Druhý, dopis od Kate. Pořád stejné zprávy. Tedy nic nového.
Při pohledu na ten se jménem 'Lutsi' mě bodlo u srdce, pro jistotu jsem ho hned skryla.
Předposlední dopis mne překvapil, byl nový a zdálo se, že ten, kdo ho psal, ví, nebo přinejmenším tuší, že jsem naživu.
Když jsem viděla poslední dopis, měla jsem chuť ho zničit, stejně jako toho, kdo ho psal. Bohužel to nešlo. Alespoň, že pisatel sedí v Azkabanu. Až si ten dopis přečtu, zdá se, že se dozvím spoustu informací.
Takto jsem ještě chvíli přemítala nad poštou, nakonec jsem toho nechala a odešla k zrcadlu podívat se, zda-li by se našla podoba mezi mnou teď a předtím, a také jak velká, protože to, aby mne nepoznali, hrálo v mém životě obrovskou roli, pokud by se dostalo do světa kdo jsem, že žiji a tak, stala by se jistojistě katastrofa.

-jiný pohled- Severus Snape

Jistá profesorka, tedy bez absolutně jistého místa, mne hned ráno dokázala perfektně vykolejit. A to nejen prohlášením, že si nepamatuje své jméno, natož pak tím, že ji neděsí útěk masového vraha Blacka, toho prašivého psa z Azkabanu. Od chvíle, co se tu objevila, je samé překvapení. Byla milá ke skřítce, užívá neznámý a velmi podezřelý lektvar, o kterém pravděpodobně neví školní ošetřovatelka. A také tvrdí, že jí je více, než dvacet, mnohem více. Je to velmi udivující.
Mé myšlenky mne zcela pohltily, proto jsem už delší chvíli nevěnoval pozornost článku v novinách a ani tomu, že můj čaj už není horký.
Nechal jsem zmizet poštu i zbytek své snídaně a téměř beze slov opustil síň. Na cestě do sklepení jsem nikoho nepotkal. Stejně jsem byl tak zamyšlen, že bych si toho ani nevšiml.
Po návratu do kabinetu jsem ihned začal s přípravou některých ingrediencí a následně i lektvarů. Dělal jsem to tak automaticky, že jsem se na chvíli zarazil nad krájením kořene žaberníku, jak je možné, že pracuji tak bezmyšlenkovitě. ,,Asi zvyk," pomyslel jsem si a pokračoval v práci.

Někdy kolem poledne jsem měl konečně hotovou alespoň část lektvarů. Nebylo toho moc, ale alespoň něco. Stejně jsem stále pochyboval, že obstojí.
Vypadala moc mladě, mladí lidé bývají až moc nezkušení. Já jsem sem nastoupil sice také krátce po škole, ale měl jsem k tomu vážné důvody, navíc začínala válka, teď jí nemůže hrozit žádné nebezpečí, snad kromě uprchlého azkabanského vězně.
,,Není ona snad ...?" Ta myšlenka mne šíleně vyděsila, ale článek v novinách se objevil až dnes ráno. Přišla odpoledne, ne, tak rychlé cestování bez hůlky nejde, a jak vím, ten prašivý pes nemá žádné zvláštní schopnosti. Azkaban je jinak velmi dobře zabezpečené zařízení, ještě nikdy předtím nikdo neunikl.

(Změna pohledu. Phineas Nigellus Black)

Velice mne překvapila, ona žije. Moje prapravnučka nebyla zavražděna, nepovedlo se to. Byl jsem velmi hrdý, i když jsem pociťoval velkou nenávist k jistému Lestreangovi, který ji odsoudil k životu v utajení.
I když jsem jen portrét, je to pro mne velmi důležité, vždyť jsem před chvílí potkal jednu z posledních žijících dědiců svého rodu.
Chvíli jsem takto přemýšlel a pozoroval nynějšího ředitele, jak se snažil vymyslet, kdo to je. Zdálo se, že se mu to nedaří. A pravda nebyla opakem. Po chvíli mne z mého zamyšleného pohledu, upírajícího se kamsi pryč, vyrušil hlas.
,,Phineasi?" pomyslel jsem si, že ztrácí úctu ke starším lidem, protože dovolit si mne oslovit takto, si mne jen málokdo dovolil.
,,Přejete si?" neztrácel jsem úctu.
,,Kdo byla ta žena?" Čekal jsem, že se zeptá, naštěstí jeho nitrozpyt na mne nefunguje, ne ne, nejsem živý.
,,Kdo myslíte?" opáčil jsem společensky přijatelně.
,,Nevím drahý příteli, nemáte nějaký tip?" Drahý příteli? To zní šíleně, já jsem Zmijozel, ty jeden nebelvírský sysle!
Pousmál jsem se. Ale on byl očividně dost zvědavý.
,,Vy to víte, že ano?" Prohlížel si mne. ,,Znáte ji"

,,Ano, vím," řekl jsem jen a opustil svůj portrét, chtěl jsem odejít z místnosti, tak jsem se vydal na menší procházku po hradu.

Btw: Existuje i něco, čemu se říká anketa a komentáře, berte to prosím na vědomí :)!
A a ano, ještě jedna věc, Black tedy utekl z Azkabanu hned z kraje prázdnin.. změna prostě.
 

Stíny minulosti 2. Kapitola - Skřítek, hůlka a láhev vína

12. května 2017 v 20:37 | Niela |  Stíny minulosti


Ahoj, konečně je tu druhá kapitola, popravdě musím říct, že byla náročnější než třetí. (Ta jen potřebuje zkontrolovat) Není tak dlouhá, ale těch tisíc sto slov asi tak stačí - třetí má ty tisíce skoro tři, máte se na co těšit :)
Vím, že je květen a moc jsem tu teď nebyla, ale zato jsem stihla celkem dost věcí, mimo jiné i Betarederčinu svatbu :)
Ale teď už čtěte, nezapoměňte na anketu a komentáře a hlavně si to užijte :)

Niela


Bylo načase vrátit se zpět do Anglie, když Francie zklamala. Měla tam ještě nějaké nevyřešené záležitosti.
Mezi první z nich patřil dům rodiny Blacků, podle informací, starých i nových, v něm nikdo nebydlel. Což byla výhoda, ale zároveň i smutný fakt.
Walburga a Orion Blackovi - mrtví.
Regulus Arkturus Black - očividně spáchal sebevraždu.
A Sirius Black si odpykával doživotní trest v Azkabanské cele.
Nebyl nikdo, kdo by v něm žil. Protože pokud vaši druhou polovičku někdo zavraždí, obvykle se lidé nechtějí vyskytovat v domě, kde strávila většinu života, a tím spíš, pokud vám ten dům ani nepatří.
Madam Blacková se proto vydala do Londýna, konkrétněji na Grimmauoldovo náměstí. Zde stál, samozřejmě skrytě, dům č. 12, a protože byl skrytý, mudlové se divili tomu, že je tu dům 11 a vedle něj 13, ale časem si na to všichni zvykli.
Normální člověk by čekal, že bude ve špatném stavu, když v něm nikdo posledních několik let nebydlel. Ale kouzelníci nebývají jedinými obyvateli svých domovů, mívají domácí skřítky, tedy pokud to nejsou chudí krvezrádci, jak by mnozí čistokrevní mohli říct.
Madame Blacková ale vlastnila tento dům a tak mohla v klidu vejít dovnitř.
Když otevřela vstupní dveře, naskytl se jí výhled na vcelku úzkou a dlouhou chodbu, jež procházela téměř celým domem. Stačilo mávnutí hůlkou a každý hned pochopil, že Blackovi jsou majetná rodina. Stěny pokrývaly královsky modré tapety a na nich byly rozmístěny zlaté lampy, které dodávaly místu na atmosféře, až kousek dál visel první obraz, portrét nějakého předka naproti vyřezávanému schodišti, které dosahovalo do všech obytných pater budovy.
Tiše prošla chodbou a obezřetně zamířila do knihovny, co kdyby se přece jen někdo dostal dovnitř, i když to bylo více než nepravděpodobné.
V knihovně nikdo nebyl, krom několika spících portrétů, které však spaly i nadále.
Když se dostala do taktéž prázdné, ale stejně jako ostatní místnosti, uklizené kuchyně, tleskla. Potřebovala přivolat domácího skřítka, stejně byl loajální k ní.
Ozvalo se prásknutí a v kuchyni se zhmotnil domácí skříněk
"Kdo volal Krát-?" překvapeně se zarazil. "Má paní!" vypískl.
"Klid Kráturo. Pravděpodobně se moc nezdržím. Děkuji, že ses staral o dům," pousmála se.
"To je také Kráturovou povinností!" prohlásil skřítek hrdě.
"Dobře, půjdu se ještě trochu podívat po domě. Udělej mi prosím něco k jídlu. Mám celkem hlad." S těmito slovy zamířila z kuchyně. Domácí skřítek se jen uklonil a potvrdil, že jí připraví večeři.
Zbytek domu byl samozřejmě prázdný, takže tu bylo bezpečno. Domácí skřítek stejně neměl komu prozradit svou paní, ani by to ale neudělal.
Když madam Blacková došla do svého pokoje, bylo to tam stejné, jako obvykle, jako kdyby se nic nestalo, kdyby byla pryč jen chvíli a ne několik let.
Lehce přejela rukou po hromadě knih na stole a potom se posadila na ustlanou postel. Měla pocit, jako by jí za chvíli měla zavolat matka, ať jde na večeři, nebo by měl přijít Siri, jestli si s Regulusem nezahrají famfrpál. Ale tyhle časy byly pryč. Už dlouho.
Chvíli tam jen tak seděla a utápěla se ve vzpomínkách. Potom jí při pohledu na hodiny došlo, že by se mohla jít najíst, přece jen bylo už celkem pozdě a nechtěla zaměnit večeři s půlnoční svačinkou.
Sešla po schodišti z třetího patra a zamířila do kuchyně, bylo zbytečné používat jídelnu, v kuchyni bylo místa dost.
A skutečně tam na ní čekalo jídlo, sice řekla, že chce něco k jídlu, ale od věrného domácího skřítka sloužícího rodině, kde významná večeře nebylo nic neobvyklého, který byl k tomu ještě nadšený, že je jeho paní doma, se nedalo čekat nic jiného než skutečně exkluzivní večeře. Chytře využil jídelní stůl, aby bylo místo přesně uprostřed a ostatní židle odstranil, tak vznikl prostor pro přímo královsky vyladěnou večeři.
Madam Blacková musela uznat, že matka by něco takového označila za velmi důstojné. Potrpěla si na styl a eleganci.
Samozřejmě na ni čekal předkrm, hlavní chod, dezert a káva, kterou si přála a k ní byla též čerstvě upečená baklava. Nemělo to chybu.
Po večeři, když skřítek sklidil ze stolu a obdržel pochvalu, se šla madam zašít do knihovny, aby si zkrátila večer nějakou knihou.
Druhý den ji celkem brzy ráno probudilo slunce. Bylo sedm hodin a na stole již jistě byla snídaně. Madam Blacková ještě večer stihla poučit skřítku jménem Winky o lektvarech, jak jí Kate řekla.
Rychle se oblékla a upravila a odešla do kuchyně na snídani. Samozřejmě ta již byla na stole, typicky anglická. Ale také tam bylo něco netypického, pohár, který se objevil, když se posadila ke stolu, její lektvar.
Po snídani se rozhodla, že se půjde podívat do města, nejdříve tedy do mudlovského Londýna, sice měla různé věci a jiné si mohla vytvořit, ale přece jen většina zůstala v domě, kde bydlela předtím.
Navštívila pár obchodů, ve kterých si koupila nějaké oblečení. Poslala to po skřítce domů, protože se jí to nechtělo táhnout na Příčnou.
Chvíli se procházela po Příčné a pak zamířila pro zmrzlinu, bylo totiž velmi pěkné počasí. Měla štěstí, zrovna měli její oblíbenou příchuť.
Navštívila pár obchodů včetně Olivandera, který neměl nejmenší ponětí kdo je.
"Dobrý den," řekla, když s cinknutím zvonku vstoupila do obchodu.
"Dobrý den," Olivander se trochu zarazil, nikoho mu nepřipomínala. "Přejete si slečno?"
"Em… slečna ne," potřásla hlavou. "Potřebovala bych hůlku."
"Jistě... zničila jste hůlku, že chcete novou?" zeptal se zamračeně.
"Nikoliv, jen bych potřebovala druhou," odvětila klidně.
"Dobře, dobře..." zamumlal.
O chvíli později již měla novou hůlku a vydala se dál po ulici.
Rozhodla se navštívit lékárnu, kde se prodávaly různé přísady do lektvarů. Nakoupila si nějaké základní ingredience a nějaké další, které nepatřily mezi nejzákladnější sadu. Při nakupování lektvarů a později procházení se knihkupectvím, ji napadlo, že by si mohla najít práci. Vrátit se na bystrozorský post téměř ihned zavrhla, věděla, že by jí to jednak Kate nedovolila a také, že by s tím mohl být trochu problém. Napadlo ji ale jít učit do Bradavic, vzhledem k tomu, že tam každý rok potřebovali někoho na Obranu proti černé magii, měli by ji vzít.
Koupila si několik knih a též nový plášť a vydala se domů. Chtěla poslat dopis řediteli ještě dnes.
Později večer, když vyplňovala formulář, si otevřela láhev vína, bylo to celkem šílené a asi tak na polovinu otázek neměla odpověď. Takže výsledný dotazník byl napůl prázdný, pomyslela si, že když Brumbál může zaměstnat ducha, motáka a napůl šílenou věštkyni, mohl by přijmout i ji. Kde by mohl být problém?
Poté, co odeslala sovu s dopisem, nezbývalo nic, než jen čekat. Při troše štěstí by odpověď mohla přijít ráno.
S myšlenkou, že zbytek se zjistí zítra a s lahví sladkého francouzského vína nakonec usnula v salónku.

Btw: Nezapomeňte na ty komenty! :)

Stíny minulosti 1. Kapitola - Dobré ráno

14. dubna 2017 v 17:00 | Niela |  Stíny minulosti

Ahoj, poslední dobou se vyskytly nějaké komplikace s internetem a nakonec i s počítačem, ale přesto konečně přidávám první kapitolu tohoto fanfiction. Přiznávám, že jsem se k němu nemohla dostat a nějak jsem měla problém spojit ty kousky příběhu, jež jsem napsala, ale nakonec je tu. :)
Užijte si čtení a nezapomeňte na anketu ani na komentář ;)

Niela

Btw: Omlouvám se, že není Prolog, ale nějak se mi vtiskl do této kapitoly.. retrospektivně.


Asi 32letá žena s dlouhými světlými vlasy stála v přístavu opírajíc se o zábradlí. Užívala si jemné letní sluneční paprsky dopadající na její tvář. Nepřijela sem však užívat si slunce, Francii navštívila ze zcela jiného důvodu.

Přístav Marseille, druhé největší město Francie. Možná i to je důvod, proč se kouzelníci nerozhodli pro Paříž. Někdy je lepší být mimo ránu, ale britským kouzelníkům je asi jedno, že jejich Londýn je významný.
Netrvalo dlouho a došla k poměrně staře, ale mohutně vypadající budově, která svým zjevem nijak nepoutala pozornost mudlů. Francouzské ministerstvo kouzel. Vstup byl úplně obyčejný, jako k Děravému kotli, prostě dveře, i přesto, že byly dvoukřídlé, zdobené a z masivu. Pro nezasvěcené to byly prostě jen dveře.
Za nimi to vypadalo trochu jako v nějakém mudlovském nákupním centru, nejdříve vchod a potom reprezentační vstupní hala přesahující dvě patra, vše bylo lehké a vzdušné, přesto majestátní s jistou elegancí, prostě Francouzi.
Byl tam i trochu jiný systém než v Británii, pokud jste věděli kam jít, mohli jste. Ale samozřejmě všem tu byla k dispozici recepce, avšak jen se opovažte použít angličtinu, neshody Britů a Francouzů byly i mezi kouzelníky velmi rozšířeny.
Aby se neřeklo, že toto ministerstvo je nechráněné, žádná kontrola hůlek, či jmenovky, procházeli se nebo většinou postávali podél zdí ministerští bystrozorové.
Madam Blacková měla celkem jasno kam jít. Kanceláře francouzské sekce Mezinárodního sdružení kouzelníků a správa obyvatel.
Zaklepala na dveře opatřené patřičným štítkem a po chvíli se ozvalo: "Plus Ioin!"* a dveře se otevřely.
Vstoupila dovnitř a uviděla z části skrytou úřednici za stolem.
,,Bonne journée."
,,Bonne journée, madame," odpověděla úřednice. ,,Přejete si? Posaďte se.."
,,Ano. Děkuji," přijala nabízené místo v křesle. ,,Potřebovala bych se podívat do knihy evidence dětí."
,,Jistě, osobní důvody, že?" usmála se úřednice.
,,Ano, samozřejmě," odvětila neurčitě, pracovnice odešla pro knihu, jistě by jí nebylo tak snadno vyhoveno, kdyby použila angličtinu místo francouzštiny, díky výchově čistokrevných rodin.
Hned byla zpět.
,,Prosím tady," položila knihu na menší stolek kousek od toho pracovního.
,,Merci," otevřela knihu a začala v ní listovat. Potřebovala najít roky 1988-1990, bohužel však nenašla žádné shody jmen ani dat, které by jí nějak pomohly v pátrání po dceři.
,,Je vous remercie madame,"** s těmito slovy vrátila knihu úřednici.
,,Našla jste, co potřebujete?" zeptala se přátelsky.
,,Aucun, bohužel,"*** pousmála se mírně smutně. ,,Nashledanou."
,,Au revior."****
Madame prošla halou a vydala se do pozdního odpoledne v Marseille, ve kterém poněkud už neměla co řešit.

(Retrospektivně)

30.1. 1990

V obývacím pokoji bylo malé děvčátko, ani ne dvouleté, jeho maminka právě odcházela do kuchyně, aby dodělala oběd, protože celý den nedělala nic jiného, než že se starala o svou dcerku.
,,Hezky si hraj zlato, za chvíli se vrátí táta," zavolala na ni. Přestože byla sobota, její manžel musel do práce. Tedy ne úplně do práce, ale pouze do Bradavic, ředitel s ním chtěl ještě něco probrat. Jinak by neodešel, zvláště ne dnes, když měla jeho žena narozeniny.
Celý víkend byl naplánovaný do sebemenšího detailu, ale Brumbál se rozhodl, že ještě mladého profesora potřebuje ve škole.
Bylo již chvíli po poledni a Severus Snape se měl skutečně již vrátit domů.
Ale to se nestalo. Zatím.
Najednou se otevřely dveře, dítě v domnění, že jde o jejího tatínka, se k nim obrátilo a chtělo mu běžet naproti. Ale nebyl to on. Ve dveřích stál obávaný smrtijed a vrah. Rabastan Lestreange.
Holčička se ve zděšení z divného příchozího rozbrečela. To přivolalo její matku, která neměla nejmenší tušení, že jde do náruče smrti.
Doběhla ke své dceři, a když si všimla, co se děje, pokusila se ji zakrýt vlastním tělem.
,,Nevidíš mě ráda?" pronesl líně Rabastan. Za ním vešlo do místnosti několik dalších postav zahalených ve smrtijedských kápích.
,,Jdi pryč, Lestreangi. Tady pro tebe není místo," odsekla mu panovačně.
,,Tak to ani pro tebe, Caroline!" zasmál se a namířil hůlku na dítě.
,,Frankie ne!" pokusila se schovat svou dceru ve svém náručí. ,,Ji nech být."
,,Samozřejmě," ušklíbl se. ,,Zničím vás obě!"
Dále následovaly jen kletby a její poslední slova: ,,Frankie.."
Pak byla tma.

,,Takto skončil život Carolin Blackové," řekl smutně bystrozor. ,,Upřímnou soustrast."
,,Děkuji." Mladý profesor byl naprosto omráčen, ráno byl ještě šťastný, ale teď cítil, že se celý jeho svět právě zhroutil. Po tom, co ho bystrozorové nechali o samotě, spustily se mu slzy a on se sesunul na zem, kde objímal tělo své lásky.
Tělo jeho dcery si smrtijedi vzali s sebou. Ale nebyla žádná šance, že by alespoň ona byla naživu, dvě hůlky ukázaly avadu. Bohužel se ani nezjistilo, kolik a kteří smrtijedi se na útoku podíleli. Přesto hlavní viník a jeho poskoci byli jasní. Rabastan Lestreange - dostal doživotí, nejen za tuto dvojnásobnou vraždu.
Tato událost se téměř okamžitě stala celosvětovou tragédií a jméno elitní bystrozorky se přestalo říkat či psát, stalo se něčím, co bylo podobné jménu Lorda Voldemorta, avšak to její nevyslovovali ani ti stateční. Bylo to prostě nové tabu označující tragédii.

12. 6. 1992

V jednom z tajných pokojů v nemocnici sv. Munga se právě probudila z dvou(a půl)letého komatu pacientka Katerenie Philipsové.
Caroline Black.
Otevřela oči a ihned se zděšeně posadila. ,,Frankie! Kde je Frankie?"
,,Klid," opatrně se jí dotkla lékokouzelnice, která vstala od stolu, kde seděla. ,,Klid, hlavně klid. Mám toho pro tebe hodně, ale rozhodně je zázrak, že žiješ," usmála se lehce.
,,Kate," řekla již celkem s klidem. ,,Co se stalo?" a upřela na ni své oči.
,,Je toho hodně. Co poslední si pamatuješ?" zeptala se jí a začala kolem složitě mávat hůlkou.
,,Útok smrtijedů."
,,Dobře," posadila se na židli naproti ní. ,,Byla jsi dva roky v komatu."
,,Kdo všechno to ví?" položila jí otázku, soudě podle jejího výrazu, že to ani není jen tak.
,,Jen já, když nepočítám tebe," podívala se jinam. ,,To je všechno. Zbytek světa se domnívá, že jsi mrtvá."
,,Merline, dva roky," vzala si hlavu do dlaní.
,,Ano. Bohužel to štěstí jsi měla jen ty."
,,Cože?" zvedla k ní hlavu.
,,Je mi to líto. Frankie. Bohužel se nenašlo její tělo, ale Priori incantatem bylo jasné."
,,Takže jedna avada a něco neznámého?" dívala se na ni již normálně, ale bylo poznat, že je dost na nervy.
,,Ne, dvě. Ale na tebe Lestreang použil něco jiného, zamaskoval to avadou, ale ty jsi stejně vypadala, jako kdyby ji skutečně použil," opřela se o stůl.
,,Zajímavé. Ty víš, co to bylo?" Bývalá elitní bystrozorka vstala a začala se procházet po místnosti.
,,Bohužel ne. Ale přináší to celkem problémy."
,,Cože?" šokovaně se otočila na lékokouzelnici.
,,Jsi nemocná. Velmi." Když Carol jen stočila svůj pohled k oknu, pokračovala. ,,Pamatuješ si na Sam?"
,,Ano. Chceš říct, že mám to samé?" posadila se znovu na postel.
Kate si povzdechla: ,,Ano. Je lék, který ti pomůže být v pohodě a nebýt na tom tak špatně a žít déle, ale neuzdraví tě," začala smutně mluvit.
,,Vynalezl ho," přerušila ji.
,,Ale jeho složení i přípravu zná jen on a též jej jen on dokáže připravit. Nikdo jiný. I kdyby, víš, že se připravuje individuálně," zavřela oči a po chvíli je otevřela a pohlédla do jejích smaragdových očí.
,,Něco mě přemohlo, abych mu nenapsala. Možná i to, že se tu pár hodin po tom, co ses tu ocitla, objevilo toto," řekla a ukázala na noční stolek, kde ležela kouzelnická obálka nadepsaná takto: Caroline Luce Black.
,,Je to očarované proti manipulaci a otevření jinou osobou."
,,Jistě. Je to prostě pro mě," přikývla a jednoduše se pro obálku natáhla.
,,Přinesu ti lektvary," vstala lékokouzelnice tiše, aby ji mohla nechat soukromí při čtení.

,,Drahá budoucí choti,

jelikož čteš tento dopis, jsi již obeznámena s okolnostmi. Nedala jsi mi na vybranou, tudíž jsem musel zakročit, i když to znamenalo nechat tě dva roky mimo. Oslabit tě. Nikdo krom mne a očividně jedné další osoby neví, že jsi naživu. A tak to též zůstane. Nedoporučuji ti říkat tvé jméno. Jednak by ti nikdo nevěřil a jednak by se stalo něco, co by se ti nelíbilo, skončila bys ke mne připoutána již na věky, což by se velmi líbilo mně.
Pokud chceš přežít a nebýt jen tak hned se mnou, rozhodně ani nenaznačuj tomu nečistokrevnému špehovi, kdo jsi. Už by nebylo cesty zpět. Už nikdy. Měla jsi přijmout mé jméno, místo toho jsi utekla ze zásnub, zmijozelské, však ti to nijak nepomohlo. Zůstaneš označena jako má, smluvené sňatky jednoduše platí, osudu se nelze vyhnout.
Jistě tě zajímá tvá dcera. Již ji nikdy neuvidíš. Odnesl jsem ji pryč. Nic s tím nenaděláš, zvláště ne dva roky po tom. Nezkoušej po ní pátrat.
Brzy se shledáme. Jsme teď spojeni více, než kdy předtím.

Rabastan Lestreange"

Dočetla dopis a znovu jej ukryla do obálky. Nemohl se ztratit. Nebylo by to bezpečné. Přestože nechtěla, aby to bylo takto, prakticky s tím nemohla nic moc dělat.
Kate se vrátila s lektvary a podávala jí plný pohár: ,,Vypij to, nebude ti to chutnat, ale jinak zemřeš."
,,Možná je lepší zemřít," namítla, ale pohár si od ní vzala.
,,Po dvou letech? To mi ani neříkej!" dala si ruce v bok.
Caroline vypila pohár a vrátila jí ho. ,,Dobře. Pokusy o sebevraždou už skončily," prohlásila téměř poraženě.
,,To jsem ráda."
,,A co ty, už někoho máš? Bude ti 33, nemůžeš být pořád sama," snažila se změnit téma.
,,Ne, mám svoji práci. Nepotřebuji si vybudovat rodinu jako ty. Spíš by ses měla dozvědět, co se všechno za poslední dva roky stalo," odpověděla jí a podala jí hromadu novin.
,,Děkuji. Přečtu si to," přikývla.
,,Dobře. Dám ti ještě lektvary a návod, jak je máš užívat. Doporučuji ti zaúkolovat nějakou spolehlivou skřítku, protože se ti může něco stát." S tím odešla ke stolu a začala něco psát na kus pergamenu. Její pacientka se zatím začala probírat novinami.

Pošty bylo dost, ale nebyl zas tak velký problém se tím vším probrat.
,,Skvěle. Takže teď už mně propustíš?" zvedla se.
,,Mohla bych. Ale ještě něco," obrátila se zpět ke stolu a podala jí pergamen: ,,To je k lektvarům. Ty ti pošlu. Máš nějaké spolehlivé stvoření?" pozvedla obočí.
,,Samozřejmě," pousmála se. ,,Winky," přikývla.
,,Dobře, tak ji zaúkoluj, všechno je to tady," ukázala na pergamen, který jí podala.
,,Skvěle, hmm, co moje hůlka?"
,,Jistě. Tady je. Buď opatrná, přece jen jsi byla teď dobu mimo," varovala ji.
,,Necítím se tak," pousmála se. ,,Dobře, madam Blacková se loučí," řekla a odešla ke dveřím, ještě v zrcadle zkontrolovala, jestli vypadá jinak.
,,Jak jinak. Měj se," okomentovala její odchod Kate.

-
*,,Dále!"
**,,Děkuji vám madam"
***,,Nikoliv, bohužel."
****,,Nashledanou."

Pro ty, jež dočetli až sem.. Nezapomeňte na anketu a komentáře, zpětná reakce je důležitá :)
Btw: Obrázek je téměř tak starý jako povídka sama.. Tak se nedivte
 


Chlapec 1. Kapitola

20. března 2017 v 19:16 | Niela |  The Boy

Ahoj, takže mám přeloženou a zkontrolovanou první kapitolu příběhu The Boy - Chlapec. Už jsem tu psala, že je prakticky podobného žánru jako Rodinné vazby a ten druhý příběh, který též přidám. Kapitola je zatím jen jedna, ale věřím, že se dočkáme pokračování. Moje koláž bude možná provázet příběh i nadále.

Užijte si čtení, nezpoměňte na anketu a komenty. :)

Niela


"Chlapec"

Obsah: Severus narazí do malého chlapce s povědomýma zelenýma očima, který v Příčné ulici hledal ztraceně svoji matku. Chlapec vypadá, že ví nebo ho alespoň poznává z nějaké fotky, kterou měla jeho matka. Ke svému překvapení najde Severus Lily, očividně hledající svého syna.

Upozornění: Majitel lékárny Severus, předpokládaný slash James/Sirius, v budoucnosti Severus/Lily


Známě živá a spěchající Příčná byla naprosto normální pro Severuse Snapea, který současně vlastnil malou lékárnu a obchod nazvaný 'Princovy Lektvary & Přísady.' Bylo to něco, na co byl hrdý a vděčil za to Brumbálovi po tom, co se stalo v poslední válce proti Temnému Pánovi.

Ano, mohl se stát profesorem lektvarů v Bradavicích, ale věděl, kde jsou jeho limity, co se týká dětí. Byl celkem trpělivý, když už se s nimi setkal. Lektvary jsou dovedností, ale pro něho mnohem víc uměním, které potřebuje pevnou ruku při ovládání. Ani nemohl říct kolikrát mu Brumbál nabídl tuto pozici. Odmítal s tím, že je tu jiná sova, jež čeká, až se vrátí do obchodu. Potřásl vlasy a pokračoval ve své vlastní cestě.

Ztracen ve svém dumání přehlédl asi osmiletého chlapce se známýma zelenýma očima a srazil se s ním. Zastavil se, aby se podíval na chlapce, který se rozhlížel kolem a kousal si rty. Dítě zaměřilo svou pozornost na Severuse. Jeho srdce se zastavilo, když se mu podíval do očí. Do Lilyiných očí. Nevěděl, co dělala dosud, poslední, co o ní slyšel, bylo, že si vzala Pottera, ale nic dalšího, to ho přimělo zajímat se a dozvědět se víc.

,,Um… já... já potřebuju pomoc," řekl chlapec, který vypadal malý a plachý.

,,Víš, že není bezpečné hovořit s cizími lidmi," odpověděl Severus ostře. To přinutilo chlapce o kousek ustoupit, povzdechnul si a zkřivil kořen nosu.

,,Promiňte Pane," havraní dítě odpovědělo a skrčilo hlavu. ,,Ztratil jsem se a nemůžu najít moji maminku."

,,Hm. Jaké je tvé jméno?"

,,Harry, pane, Harry Potter-B...," řekl Harry mírně, dívajíc se skrz černou ofinu se sklopenou hlavou na muže. ,,Vypadáte jako někdo na máminý fotce."

S pozvednutým obočím se Severus rozešel směrem ke svému obchodu s chlapcem, který ho následoval. Takže tohle je Potterův syn. Ale to nevysvětluje, proč zaváhal na 'B.'

,,Ztratil jsem se a nemůžu najít cestu zpátky k mamce," vysvětlil Harry nervózně. ,,Byla tady velká skupina lidí s foťáky a nějaký divný muž s dlouhým bílým plnovousem..."

,,Brumbál," Severus chápavě přikývl.

,,Jo, on. Mamka a já jsme dnes měli jít navštívit Tátu a taťku," pokračoval Harry a způsobil, že muž začal uvažovat nad tím, kdo jsou 'táta a taťka' pro to dítě.

,,Jak se jmenuje tvoje maminka, chlapče?"

,,Harry, pane," řekl Harry a trochu se ušklíbl. ,,Moje maminka se jmenuje Lily Evansová!"

,,Evansová? Myslel jsem, že Potterová," přemítal Severus zmateně.

,,Vidím."

,,Jo můj táta a taťka jsou James a Sirius Potter-Black!"

,,Harry!" zavolal pro Severuse známý hlas a malý chlapec se otočil, když jej slyšel. ,,Kde jsi?"

,,Mami!" vykřikl Harry a běžel k zrzavé ženě. Severus šel pomalu za ním a sledoval klečící ženu, která šťastně objímala svého syna."

,,O zlato, vyděsil jsi mě."

,,Promiň mami."

,,Lily," vydechl Severus. Jeho černé oči se střetly s těmi zelenými, které se na něj otočily.

,,Děkuji ti za nalezení mého syna, Severusi."

Severus přikývl a cítil, že jeho dech utekl. Měl na ni tolik otázek. Jak je jí? Co myslel její syn tím, když řekl táta a taťka? A co její svatba s Potterem?

,,Jakto, že Potter není s vámi?" Severus se nemohl zastavit v ptaní se na to všechno a uvnitř se lehce zasmál.

,,Severusi, James a já jsme se nikdy nevzali. To bylo jen proto, aby se on a Sirius mohli vzít. Harry je můj syn stejně jako jejich. Můžeš říct, že jsem byla jejich volba jako náhradní matka, abych se postarala o jejich dítě. Potřebovali dědice, takže jmenovali Harryho dědicem jejich rodiny," vysvětlila Lily vřele.

,,Oh," zamručel Severus a hledal v tom nějaký smysl.

,,Mami, může pan Severus jít s námi na večeři s tátou a taťkou?" zeptal se Harry s očima upřenýma na svoji matku prosebně.

,,Pokud není zaneprázdněný zlato," odpověděla Lily.

,,Nejsem," reagoval Severus rychle, až tím sám sebe překvapil. ,,Rád přijmu vaše pozvání na večeři. V kolik hodin?"

,,Kolem páté v Godrikově chatě," odpověděla Lily s úsměvem. ,,Uvidíme se tam, Severusi."

,,Hm," zahučel Severus a pozoroval matku a syna jak jdou pryč od něj. O kousek dál se setkali s dvěma muži s havraními vlasy, kteří rozcuchali Harryho vlasy a byli překvapeni novinkou o neočekávaném hostu na večeři, již pořádali.

,,Večeře s Lily," zašeptal Severus a cítil, jak se jeho srdce rozehřálo.


Severus se přistihnul, že stále kontroluje čas a netrpělivě čeká, až bude moci zavřít na noc. Cítil se trochu nervózně a předvídal, jak se asi večeře bude vyvíjet. Snažil se přesvědčit sám sebe, že nejde o rande, ale o večeři se starými spolužáky.

Budou mít Potter a Black problém s jeho přítomností? Usoudil, že nezůstane dlouho. Jen jeho srdce vypadalo, že tluče čím dál víc. Jeho staré city, které si myslel, že zničil, se vracely zpět na povrch.

Jeho tváře zčervenaly bez dovolení. Mno, už není školák, už ne. Usoudil, že je to nepohodlné a že by už měl zavřít, i když byly teprve dvě odpoledne, a měl by si dát sprchu. Dost studenou. Severus se ušklíbl a očima vyhledal hodiny.

,,Sakra," zavrčel a kouzlem změnil nápis na dveřích z otevřeno na zavřeno předtím, než odešel po schodech nahoru do svého bytu, který měl nad obchodem, aby si dal ledovou sprchu.

Odstranil své oblečení a kousnoul se do rtu, aby zabránil krátkému stenu z únavy. Opřel se rukama o stěnu sprchy a nechal na sebe padat kapky vody. I po tak dlouhé době na něj stále ještě měla efekt.

,,Lily," zašeptal její jméno jako obraz zelených hravých očí orámovaných zrzavými vlasy, kterými chtěl proplétat své prsty.

Ona také byla ta, kterou poprvé políbil. Napůl se usmál. Už jako malé dítě byla krásná, i když její sestra se byla trochu chladnější. Pak přišli do Bradavic, kde bylo jejich přátelství testováno jeich kolejemi, Zmijozelem a Nebelvírem. Kolikrát to vypadalo, že jejich koleje zničí jejich vztah? Ostatně oproti Brumbálovi a jeho názoru, že morálka mezi kolejemi je dobrá. I dosud tu byla válka mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

Situace se zhoršila, když ji nazval mudlovskou šmejdkou. Do dnes si to vyčítal. Stalo se to tehdy, když si Potter se svým gangem rozhodl udělat si z něj legraci. Slyšel Luciuse Malfoye a několik dalších, jak mluví o Lily s ponižováním a zlobou k němu. Byla milá a krásná. Část z jeho strachů byla z toho, jak dva z Pobertů udělali z jeho života peklo. Museli přinést bolest a vztek do jeho srdce, které hodlal odtajnit?

Potřásl hlavou, aby si vyčistil mysl od zbytečných myšlenek. Vzal mýdlo a dokončil sprchu. Vypořádá se s těmito myšlenkami později. Teď musí mít čistou mysl, protože se bude zabývat city k Lily Evansové. Po sprše zastavil mluvící ručník a obmotal si ho kolem pasu, podíval se do zrcadla, ze kterého na něj shlížel bledý muž s inkoustově černými vlasy a tmavýma očima. Odebral se do své ložnice, aby si vzal černé kalhoty a košili. Když je našel, zjistil, že čas se zatím posunul na čtvrtou hodinu. Zhluboka se nadechl, než odešel z domu, aby zamířil do Godrikova dolu.

Po přemístění se do Godrikova dolu zjistil, že je to malá vesnička, vhodné místo k vychovávání dětí, které běhaly kolem. Cítil se více a více nervózní, jak se přibližoval k decentní dvoupatrové chatě, kde si Sirius Black hrál s malým chlapcem.

,,Pan Severus!" zvolal Harry, po té, co ho zaregistroval.

Severus cítil, že se trochu usmál na chlapce. Nevěděl proč, ale byl si jistý, že tento chlapec nad ním vyhrál. Pohlédl do bouřkově šedých očí, které patřily muži, který ho znervózňoval.

,,Blacku."

,,Snape."

,,Tati, tenhle milý pán mě našel," blábolil Harry a Sirius se na něj usmál.

,,Běž a pověz svému taťkovi a mamce, že náš host právě dorazil," odpověděl Sirius na Harryho blábolení. Chtěl si s příchozím promluvit pár minut o samotě.

Počkal, dokud nebyl Harry z doslechu a pak se otočil na Severuse.

,,Děkuji ti, že jsi ho našel. Když mně a Jamesovi Lily řekla, že se Harry ztratil, skoro jsme začali panikařit. Jinak... Omlouvám se za náš pátý ročník. Já a Jamie jsme se měli omluvit už dříve ale věci a čas nikdy nebyly nakloněny na naši stranu."

,,Souhlasím se Siriusem," odpověděl James a přinutil tím ty dva, aby ho našli jak se opírá o rám dveří s vlažným úsměvem. ,,Omluvám se, že jsem byl takový osel. Věřím, že nám odpustíš. Věřím, že můžeme být v pohodě Se.. err.."

,,Severus je v pohodě, Potere... Blacku."

,,James." ,,Sirius" James a Sirius zareagovali ve stejnou chvíli.

,,Večeře," zavolala Lily zevnitř, zatímco ti dva vedli Severuse tam, kde našel útulný domov s hromadou obrázků zachycujících ty čtyři, někde byli i s Remusem Lupinem.

To způsobilo, že Severus chtěl být součástí této odcizené malé rodiny. Očividná Láska Siriuse a Jamese byla pro ostatní něco jiného než jen platonický vztah s Lily, když malý Harry mluvil o svých přátelích celý den. Bylo to jako by byl součástí něčeho víc, co chybělo v jeho dřívějším životě. Rodina. Jistě, jeho matka se snažila, ale jeho otec ne.

Přistihnul se, že se ptá Lily, jestli jí po večeři může pomoci s nádobím, když James a Sirius budou koupat Harryho.


,,Nechtěla bys jít někdy na večeři?"

,,Moc ráda," odpověděla Lily a trochu zčervenala.

-
Další pokus s Severus/Lily jako zajímavým pairingem a s naznačením James/Sirius pairingem. Ostatně to dává Harrymu tři rodiče a šanci na štěstí Severusovi.

Btw: Poznámky a úvod kurzívou jsou též od autorky.
Nezapomeňte na komentáře a anketu :) (y)

Překlad fanfiction

15. března 2017 v 12:00 | Niela |  Blog

Ahoj, konečně jsem se dobrala k přidání nějakého toho příspěvku. (a že mi to trvalo, že?)
Takže, pracuji na dvou (třech) překladech, samozdřejmě všechny jsou tedy na téma HP. Jako obvykle typ Family Bonds, proto můžete očekávat postavy jako Harryho, Severuse a nějaké vymyšlené.
Jedna se trochu odlišuje tím, že je tam jistý homosexuální pár a ještě k tomu můžu dodat, že v ní vpodstatě není tragédie z 31.10. (Dost spoilerů!)
Ta druhá je podobného rázu. (Ne v sexualitě) Je trochu depresivní a Harry je tam trochu někým jiným. (Spoilery nee..)
Takže se tu budou vyskytovat nové kapitoly nových povídek.

Niela

Btw: Teď jsem si všimla, že jsem očivodně omylem vrátila do rozepsaných jednu povídku (drabble), tak nebuďte v údivu, pokud se objeví jako nová.

Co takhle mírné porovnávání? Taková jsi, takhle tě vidím já..

15. března 2017 v 11:50 | Niela |  Drabble

Štíhlá postava, dlouhé krásné nohy.. dlouhé vlasy, roztomilý obličej.. herecký talent, výtvarné nadání, taneční vlohy.. příjemná osobnost, zvonivý smích.. mazlivý medvídek, pravá dáma, lady..

..Tolik mně trápí, možná o tom ani neví.
Neví toho na svůj věk málo.
Může za to, nebo ne?
Ne, nemůže to tak být..
Můžu za to já?
Já jsem taky bytost..
Za ty chyby, nedostatky, nedokonalost..
Nedokonalost, mé jméno je.
Kdyby jen vzhled..
Vzhled nehodlám komentovat..
Ani inteligenci nepostrádá..
Nepostrádá vlastně nic.
Kde se vzal takový dokonalý tvor?
Tvor, snad přímo z nebes nebo z pekel..
Opak někoho.. Někoho, kdo se trápí..
Trápí se, neví..
Kdo neví, co dál..
Neví, co dál.
Kdo trpí..
Dál trpí..

Dnes mírně depresivní.. ("Mírně")
Alespň ale něco, po dlouhé době :)

Niela

Záhadné dítě 1. kapitola

24. července 2016 v 13:55 | Niela |  Překlady

Vítám vás u první části, týden ještě neskončil a řešení několika věcí s betareaderkou bylo rychlé a dopadlo dobře :)
Takže si teď můžete přečíst první kapitolu překladu povídky Záhadné dítě.. ať se líbí :)
(Nezapomeňte na anetu, ani na vlastní názor v komentářích..)

Niela

"Dudley, ty jsi osel, víš to? Ale počkej, spíš něco jako prase, moje chyba!" odfrkla jsem si. "Nech to vychrtlé párátko a uspořádané dítě o samotě a najdi si někoho stejné velikosti, jako jsi ty sám! Ups! Zapomněla jsem, jediná osoba, která je stejně tlustá, je tvůj otec!" posmívala jsem se. Dudley zvedl pěst, ale jeho přítel Piers ho popadl za loket.

"Přece nepraštíš holku, Velké D?" zeptal se zúčastněně.

"Hm, jen se ji snažím trochu vyděsit, to je vše," ušklíbl se a odklonil se pryč.

"Ou, tak se bojím! Ve všem mocný VELKÝ D SI PRO MĚ PŘICHÁZÍ!" křičela jsem v zesměšněné napodobenině strachu. Dudley protočil oči.
"Měli by doplnit příběh o tom, když ti bylo pět. Možná něco o Dudlánkovi Dursleym ze školky, který byl moc tlustý na šplh po stromě!" křičela jsem a jeho oči se rozšířily, když si uvědomil, že jsem na něj zakřičela jeho přezdívku od jeho matky, a slyšela to celá škola.
"Není to tak, jak tě máma oslovuje, Dudlánku? Možná jsi zkoušel vylézt na strom, protože tě velký kouzelník chtěl proměnit v prase. O, promiň, jediný rozdíl mezi tebou a prasetem je ocas!" prohlásila jsem. Dudleyho obličej se se vztekem zbarvil do červena.

"Víš McGonagallová, můžu tě tak jako tak šokovat, ať už jsi holka, nebo ne," vyhrožoval.

"Hm, nemyslím si, že to pro jednoho z nás bude tak veselé, s ohledem na to, že ředitel v tomto směru vede!" zacvrlikala jsem vesele. "Pojď Harry! Jdeme!" usmála jsem se, přeskakujíc na hřiště a táhnouc Harryho za sebou.

"Ty víš Rosey, jsi opravdu dobrá v zacházení s urážkami," řekl Harry s pobaveným úsměvem. "Osobně se mi nejvíc líbí ta část, kde jsi mě nazvala vychrtlým párátkem a uspořádaným dítětem."

"Hej, myslela jsem, že to tělesné uspořádání ti velmi lichotí!" zašvitořila jsem se samolibým úšklebkem a obmotala si vlasy kolem prstu jako slečinka. Harry si odfrkl.

"Ne, nedělej to. Vypadáš pak jako jedna z těch povrchně smýšlejících dívek, které Dudley bere domů ukázat mé tetě a strýci," řekl s rozšířenýma očima.

"Neboj se, oba samozřejmě dobře víme, že jsi jen žárlivý," škádlila jsem ho.

"Co?" zvolal Harry, ušklíbl se. "Jsme jen ve školce a on už políbil dívku na tvář, tak! Je to šílený!" Harry se podíval a uviděl pět ďáblíků, kterým říkáme Dudleyho gang, smějících se a strkajících do všeho kolem.

"Rosey, byl ředitel opravdu nakloněn jim?" zeptal se Harry se zamračenou tváří.
"Zaprvé, když děláš tenhle obličej, vypadáš, jako bys měl zácpu, a zadruhé…" odpověděla jsem a po pomlce napodobila Dudleyho hlas. "Hm, jen se ji snažím trochu vyděsit!" Harry se začal smíchem popadat za břicho kvůli mému dokonalému napodobení Dudleyho.

Když se přestal smát, řekl: "Jsi pro mě jako sestra, víš to Rosey?" A políbil mě na čelo, jako bratr sestru. Bylo to gesto, které jsme občas používali, protože jsme to tak brali.

"Já vím," odvětila jsem jednoduše. "A to je proč můžu udělat tohle!" zašvitořila jsem, zvedla se na špičky bot a dala mu pusu na tvář. "Jednou tě znovu uvidím Pottere, okay?" s povzdechem jsem smutně pokračovala.

"Jak to myslíš?" zeptal se Harry zmateně.

"Stěhuji se," zašeptala jsem tiše. "Musím jít, má matka mě vyzvedne teď, odejdu brzy."

"Počkej! Nemůžeš odejít Rosey! Jsi můj nejlepší přítel, můj jediný přítel…" zavolal na mě, jeho poslední slova zněla přidušeně.

"Ahoj Harry," zašeptala jsem a běžela pryč.

-

Chlapec šel domů, poprvé sám, očima těkal sem a tam, přemýšleje, jestli si banda jeho bratrance najde čas na to ho zmlátit, od doby co Rosey nebyla s ním a on již neměl její pravý hák na ochranu. Harrymu se pletly nohy, hlavu měl skloněnou a slzy se mu draly do očí. Myslel si, že na ni nikdy nezapomene. Mýlil se.

-

Starý muž šel k tiché skříni, pozoruje malého, černovlasého chlapce schouleného v posteli. Vytáhl hůlku a zašeptal potichu: "Obliviate," zamumlal, odstraňuje vzpomínky na šťastné okamžiky s jeho jedinými třemi kamarády, i když si je mohl vzít. Věděl, že to bylo nezbytné pro růst dítěte, a necítil ani žádnou lítost. Chlapec to pochopí. S prásknutím se přemístil, nechaje ve spánku se chvějícího chlapce pod tenkým prostěradlem být.



Rose apaticky zírala z okna. Nemohla dostat Harryho a jeho poslední slova z hlavy a neměla ani ponětí, že jiné dítě nemělo ráno stejné pocity. Seděla potichu s hlavou v matčině klíně a přemýšlela o nadcházejícím roku v Bradavicích. Brzy začátkem pátého roku měla hodně práce. Minulý rok prošla náročným testováním. Minulý rok, každý den dvě hodiny po škole po dobu pěti měsíců a teď byla konečně doma po posledním dni školy, aby další rok nastoupila do Bradavic. Minerva si všimla nezúčastněného pohledu své dcery.

"Co je špatně zlatíčko?"

"Oh, jen se bojím," odpověděla Rose. O Harryho, dodala v duchu. Snažila se tolik nezabývat minulostí, nechtěla, aby se její máma cítila vinna za stěhování se do nové školy.
"Budeš v pohodě Rose," ujistila ji její máma. Já vím, ale bude i Harry? "Jsi chytřejší než většina jedenáctiletých."

"Já vím, jen si nemůžu pomoct," odpověděla slavnostně. Je tak moc nápomocný. Nechala konverzaci upadnout do ticha.

Záhadné dítě Prolog

20. června 2016 v 20:46 | Niela |  Překlady

Ahoj, po mírném nedorozumnění s internetem tu mám prolog celé povídky, snad se vám bude líbit. Popravdě fascinuje mně rychlost bety, která k tomu ještě dělá státnice, není jako většina studentek vyskokých škol, které jsou v nižších ročnících a stěžují si na nedostatek času. Nechci tím nikoho urazit, jen je to má poklona Anni. (Odesláno včera v cca 9:36 PM) :)

Užijte si prolog! :)

Niela

Btw: Nezapomeňte na komentáře, uvidí se (s ohledem na komenty) kdy přidám další díl - je přeložený. :)

"Pokud se sem dostane, budeme muset Rose dát pryč z postýlky, pryč od Harryho, protože on nemá tušení, že existuje," zašeptal James k Lily konejšivě, i když stejně jako ona tušil, že zmizení Petera Pettigrewa není dobrým znamením. Zařinčení brány je upozornilo na příchod jejich nepřítele.

"Lily, vem Harryho a utečte! Je to on! Běž! Běž! Pokusím se ho zastavit," křičel James. Lily vyběhla schody a běžela do Harryho pokoje. Prásknutí dveří se rozlehlo domem. Vysoký šílený smích zazněl z předsíně, která se naplnila zeleným světlem, a James Potter zde ležel mrtev. Lily minula pokoj své dcery v doufání, že tma odradí temného čaroděje podívat se do ostatních pokojů. Zašla do pokoje svého syna a už cestou slyšela temného čaroděje jít domem směrem k ní. Lily Potterová stála ochranitelsky před svým synem a prosila.

"Ne, Harryho ne, prosím Harryho ne!" prosila když se temný čaroděj doslal do pokoje a šíleně se zasmál.

,,Uhni mi, hloupá holko ... Uhni se hned," zasyčel škodolibě.

"Ne Harryho, prosím ne, vezmi si mě, mě zabij," plakala mladá matka.

Voldemort se škodolibě ušklíbl, než se mu zúžily oči a on kluzkým, syčivým hlasem promluvil: "Toto je mé poslední varování!"

"Harryho ne! Prosím … mějte slitování ... mějte slitování ... Harryho ne! Harryho ne! Prosím - udělám cokoliv!" vzlykala.

"Uhni mi. Uhni, holko!" přikázal kluzký hlas a stvoření v dlouhém, černé kabátě vyndala hůlku. Nedlouho potom, co Lord Voldemort z netrpělivosti vyslal dvě kletby, celá místnost zazářila neonově zeleným světlem, které mohl vidět skrz okna každý, kdo šel kolem. V té chvíli zazněl tichý pláč malého dítěte, které se posadilo vyděšené, zmatené a bez sebemenšího ponětí co se stalo, na jeho čele nyní pulzovala jizva ve tvaru blesku. Brzy se před dům přemístil statný muž, u kterého byste řekli, že už měl být minimálně třikrát mrtev, jak byl starý. Ale malá dívka stále ležela a spala ve své postýlce v pokoji, netušíc, že se před několika okamžiky stala sirotkem stejně jako její bratr.

Rose Minerva Potter se brzy probudila s nepříjemným pocitem ve svém bříšku, i když jí byl teprve rok, věděla, že má hlad. Nikdy ještě nezatoužila po jídle tak jako teď. Její hlas se odrážel v domě, jak brečela a obrovský, chlupatý, černý pes potichu přiběhl do jejího pokoje. Když naklonil hlavu na stranu a v úžasu se díval na dívku, malá holčička přestala brečet.

,,Chlupáč?" zamumlala, což způsobilo, že pes šťastně vyplázl jazyk ve špatné imitaci úsměvu. Rosiny malé oči se rozzářily a pes ji opatrně za podšívku z postýlky vzal do zubů, aby ji vyndal ven. Překvapivě inteligentní pes ji odnesl z domu a po ulici se vydal k malému domku. Podíval se oknem a uvnitř uviděl ženu středního věku se šedivějícími vlasy, sedící v houpacím křesle, jak čte Bradavickou historii, očividně už po několikáté. Byla to poměrně náhoda, že druhé jméno dívky, kterou držel v čelisti, bylo stejné jako první jméno té dámy. Sklonil hlavu a skrytě položil dítě na rohožku s hlavou opřenou o její deku. Očichal ji a vyskočil na místo, kde se packou dotknul zvonku, zazvonil několikrát. Když se dveře začaly otevírat, černý chundelatý pes spěchal pryč, věděl, že udělal pro malou to nejlepší, protože on se nemohl o malé dítě postarat. Otočil se a viděl, jak se na něj žena zmateně podívala, on se jen stačil zatvářit omluvně, než zmizel mezi stromy.

Než si laskavá žena uvědomila co se doopravdy stalo, rychle zvedla spící dítě a uviděla v zrcadle odraz obrazu Lily. Poté si představila, že konečně má možnost vychovávat dítě, bylo to něco, co nemohla udělat nikdy předtím, protože její manžel zemřel. Usmála se a odnesla dítě k sobě domů. Rozhodla se poslat dítě do mudlovské školy, jako to udělali její rodiče a vychovat ji tak, aby se stala nejlepší čarodějkou svého věku. Když to Minervu McGonagallovou napadlo, usmála se a začala knihu číst znovu, tentokrát však nahlas.

Něco nového - nebo také něco, co už jsem tu psala

6. června 2016 v 17:22 | Niela |  Blog
Ahoj všichni, co to čtete..

Už na začátku jsem tu psala, že budu přidávat i fanfikce, ale zatím se tu objevovala jen drabble a něco k blogu. Ale teď jsem konečně už přeložila (respektive dopřeložila) povídku, nebo spíš první kapitolu, povídky, která tu bude.. ale objeví se asi až někdy v průběhu tohoto týdne - chci s betou ještě něco konzultovat. :)
Přesto, myslím, že se alespoň můžete na něco těšit, bohužel má tato povídka jen dvě kapitoly, zdá se, že jen zatím, ale možná to nebude typycký příběh s Mary Sue. Nevím sice, kdo všechno má rád Harryho Pottera a fanfiction na toto téma, ale povídka v anglickém originále je ve stejné složce (stránkách) jako Rodinné vazby (Family bonds). Proto si myslím, že to nemusí bý zas takový propadák :)

Toť asi vše..

Niela

Zavři oči a věř..

10. května 2016 v 19:08 | Niela |  Drabble



Zavři oči a věř..

Zavři oči a jen mi věř,
nepustím tě mezi dravou zvěř.
Jen důvěru zasloužit si zkusím,
nenechat tě sejít z cesty musím.

Pole, louka a les,
Někde ve vsi štěká pes.
V lese zas potok zručí,
za pitnou vodu nám žáby ručí.

Život je jak hra,
však ne vždy lehká,
některá stvoření jsou na ni příliš křehká,
třeba je jejich domovem ledová kra.

Ať na vesnici,
či ve světlech velkoměsta,
i tam kde jedem ve veslici,
však existuje cesta.

Neumím moc skládat básně, ale na toto se skoro nic moc jiného nehodilo. Líbí se vám? Má podle vás smysl? Podělte se o svůj názor v komentářích.. :)

Niela

Další články


Kam dál