Petr Alan Evans 5. Kapitola Léto kdysi dávno

13. ledna 2018 v 15:10 | Zdíša |  Fanfiction

Tak jsem napsal další kapitolu. O téměř týden později, než měla vyjít.. :D Taky nám tím pádem docela klesla sledovanost, ale pololetí, či zkouškové období znají snad všichni a i já jsem jen člověk :D. Je zase z minulosti, takže, kdo potřebuje připomenout kontext, může se vrátit k první kapitole :) Mohlo by vám to pomoct. Jinak je tu zase odhaleno pár věcí, které to všechno spojují se zbytkem. Třeba, jak Alan zná Johnatana Fuchse. :) A také je tu odhaleno pár nových jmen, která určitě ještě potkáte :)

Váš Zdíša

Btw: Nezapomeňte prosím na existenci komentářů a ankety :) Skutečně existují, není to jen mýtus! :D

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

Červenec 1975 - Londýn

S knihami v rukou jsem se vydal směrem směrem k parčíku, o který tu moc ani nebyl zájem. Obyvatelům čtvrti zřejmě stačily jejich zahrady a domy. Možná proto na místě, kam jsem měl namířeno rostly vysoké, nekorigované stromy a celkově jste si připadali jako na venkově v lese.
Došel jsem k staré vrbě, která se stala jakýmsi středobodem všeho. Vlastně tady jsme se poznali. I když já jej poznal až po Lily, která se ho narozdíl od Peti nebála.
,,Vím, že tu jsi." Řekl jsem sebejistě a poodešel ještě o několik kroků ke stromu.
,,Jitě, že to víš." Ozval se sarkastický hlas hubeného mladíka s černými, mastnými vlasy.
,,Jdu ti vrátit ty knihy. Díky." Podal jsem mu tři celkem objemné svazky.
,,Tady máš ty lektvary." Ani se na mě nepodíval ale knihy si vzal a podal mi malou krabičku s několika lahvičkami. ,,I když, nevím k čemu ti ten fotografický lektvar bude. A co teprv lektvar spěchu." Konečně se na mne podíval.
,,Matka chtěla nějaké fotografie, filmy má, ale chce aby se hýbaly." Postupně jsem zvedal lahvičky a prohlížel si je proti slunci. ,,A ten druhý je pro zábavu."
Během mého monologu stál opřený o strom, ruce založené na hrudi a díval se přes jezírko do dálky.
,,Stejně nechápu, proč sis je nemohl uvařit sám."
,,Říkal jsem, že je to kvůli Peti. Matka nám zakázala vařit je doma, po tom, co jsme jako malí jeden nalili sestře do pití." Podíval jsem se jinam a Severus se uchechtl. ,,Měla potom takové blonďaté, a docela kudrnaté vlasy. Neměla si stěžovat, že to chce změnu." Usmál jsem se nad vzpomínkou na dětství.
,,Kolik ti bylo?"
,,Třináct. Od té doby nesmíme zkoušet lektvary doma. Museli jsme jí vzít na Příčnou, protože se jí nechtěly ty vlasy vrátit do původního stavu."
Severus se teď už docela otevřeně smál.
,,Naštvaná blonďatá mudla v lékárně na Příčné." Smál se dál.
,,Není mudla." Odsekl jsem. ,,Jen neumí kouzlit." Zamračil jsem se na něj.
,,Vždyť ani vaši rodiče nekouzlí." Namítl.
,,To ale neznamená, že jsou mudlové, Severusi. Naše máma je moták."
Na to už nic neřekl, tak jsem změnil téma.
,,Co je u vás nového?"
,,Ani nic." Podíval se stranou.
,,Ani u tebe? Ze vzkazu to vypadalo, že máš nějaký nový objev."
,,Není nový, jen…" Prohrábl si vlasy.
,,Jen?" Zvedl jsem obočí.
,,Prostě se chová. A není takový debil."
,,Potter?" Užasl jsem. ,,Stále zve moji sestru na rande."
,,Báječně, Havraspáre." Uchechtl se. ,,To vím taky, ale ke mně se nechová už tak mizerně."
Pokýval jsem hlavou. James Potter se skutečně začal chovat normálněji, tady na něj. Bylo to kvůli tomu, že Siri Severuse málem zabil. A Pottera to tak naštvalo, že prohlásil, že všechny vtípky na Snapea jsou u konce, protože tohle bylo moc a navíc by za to zavřeli Remuse.
,,Takže někdo, koho od prváku nesnášíš ti padl do oka?" Pozoroval jsem ho. Už před nějakou dobou se zmínil, že ho dívky nezajímají.
,,Nakonec není tak špatný." Posadil se na zem před strom."
,,Tak se modli, aby Lil nezměnila názor. Protože on je do ní zřejmě ještě pořád magor. Ale kdyby ji nechal on, potěšilo by to dost lidí, většinou holek, protože po něm jedou, ale taky nějaké ty zájemce o Lily. Eddie Wood se mi minulý rok svěřil, že by ji rád pozval ven, ale Potter všechny odhání a nechce vědět, co by se mu stalo, kdyby se to dozvěděl."
,,Eliasovi Parkinsonovi se taky líbí." Dodal Sev.
,,Není náhodou ve Zmijozelu?" Taky jsem se posadil.
,,A Wood v Havraspáru?" Oplatil mi otázku.
,,Mezi Havraspárem a Nebelvírem není taková rivalita, jako mezi Nebelvírem a Zmijozelem." Zavrtěl jsem hlavou.
,,Já jsem taky Zmijozel." Protáhl se.
,,A Potter Nebelvír…" Zamumlal jsem. ,,Takže Havraspáři se mají dát dohromady s Mrzimory? Aby to vycházelo?" Stočil jsem k němu pohled.
,,To je na každém. Já tam snad ani nikoho zajímavého neznám."
,,A co Fuchs?" Navrhl jsem.
,,Ten se tam ani nehodí, nevím, proč neskončil v Havraspáru, jako jeho bratr." Zavrtěl hlavou a zvedl se. ,,Budu muset jít."
,,Dobře." Také jsem vstal. ,,Měj se." Mávnul jsem na něj. ,,A díky za ty lektvary."
,,I ty." Lektvary jen odmávl a sebral ze země knihy.
Oba jsme se vydali na opačné strany parku.

Btw: K odkazu na banner.. Kdo se vám zamlouvá více? :,D
 

Petr Alan Evans 4. Kapitola Stálá deprese opadá (někde)

30. prosince 2017 v 16:33 | Zdíša |  Fanfiction
Zdravím vážení, rozhodl jsem se, že kapitolu dopíšu již dnes, protože o Silvestru se tím nechci moc zabývat (stejně budu, já vím..), takže tady je 4. kapitola, opět má několik dějových os a úrovní :).
A jak psala Niela (myslím, že včera), vážně o vás víme! :D Takže je zbytečné se schovávat. ;) Jen nám pěkně řekněte, co si myslíte, my z toho budem mít radost. :D

Váš Zdíša

Btw: Vážně nezapomínejte na ty komentáře, docela nás to baví číst, :) a navíc, co člověk, to názor.

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

3. Listopadu 1981 Santa Rosa, Kalifornie

Vyšel jsem ze zapadlé slepé uličky a ocitl se před parkovištěm, vpravo se nacházela mudlovská střední škola a vlevo nenápadná budova, a zrovna do té jsem měl namířeno. Jedno ze sídel MACUSy se nacházelo právě na takto nelogickém místě. Zrovna vedle střední školy se řešily problémy kouzelnického světa.
Celý úřad byl sice v budově nad zemí, ale přesto používali magická okna, ve kterých si mohli počasí navolit. Což mi přišlo jako další nesmyslný rozmar, když zrovna tady je počasí obvykle celkem dobré. To už se rovnou mohli přestěhovat do státu Washinghton, tam alespoň skoro pořád psí počasí.
I dnes tu bylo slunečno, no jistě, jako by se nechumelilo..
Hůlkou jsem poklepal na dveře a ty pro mé oči přestaly vypadat zaprášeně a zároveň mne skryly kouzlem, aby se dovnitř nedostal žádný nepovolaný mudla.
Vstoupil jsem do poměrně staromódně zařízené haly, nebo spíše ne staromódně, ale prostě americky. Vlastně to tam vypadalo jako na všech amerických ambasádách na světě.
Úředníček za stolem jen zvedl hlavu, když jsem kolem něj procházel. Neměl povinnost zadržovat příchozí, od toho tu byli jiní.
Došel jsem až ke kanceláři ředitele této pobočky, nebo spíše této části států.
,,Dobrý den, pane. Přejete si?" Otevřel mi úředník ze sekretariátu a nechal mě vejít dovnitř. Líně jsem se na něj urostřed místnosti otočil a z vnitřku bundy vyndal složku s nápisem: Tajné, jen pro povolané.
,,Jdu za ředitelem. Něco pro něj mám." Řekl jsem prostě.
,,J-jistě, pan Fuchs vás jistě přijme." Rychle začal přikyvovat člověk ze sekretariátu. vypadal dost rozklepaně. Byl jsem proti němu takové ztělesnění klidu.
Hned potom vykročil ke dveřím naproti stolu a zaklepal. Po vyzvání se dveře otevřely a ten mužík mně pokynul k vstupu.
,,Pane řediteli, máte návštěvu. D-důležitou." Držel roztržitě ruku na klice.
,,Děkuji Augustone, můžete jít." Propustil ho ředitel, který seděl za mohutným stolem a probíral se nějakými papíry. Opět se mi vrátil pocit Americké ambasády. Zvedl ke mě pohled a vstal. ,,Dobrý den, jsem Johnnatan Fuchs, ředitel." Natáhl ke mě ruku.
,,Těší mě." Potřásli jsme si.
,,Prý pro mne máte něco důležitého. A Vaše jméno?" Zůstal stát.
,,No, jistě," podal jsem mu obálku. ,,Prosím."
Vzal si ji, poodešel o několik kroků a otevřel ji. Chvíli se do ní díval a pak se opět zaměřil na mě. ,,To má být vtip? Je prázdná." Díkybohu za smysl pro humor, usmíval se.
,,Vlastně ani ne, vtipné to teprve být začne." Oznámil jsem prostě a posadil se do křesla před stolem.
,,Jak to myslíte?" Též se posadil, ale za svůj stůl.
,,Naprosto tak, jak to říkám."

Po dvou hodinách rozhovorů, skleničky whiskey a chvíle ticha. Jsem byl připraven odejít z tohoto místa pryč.
,,Jak už jsem řekl, bydlení si zařiď, každý si ho tady obstarává sám, protože většina pracovníků stejně dojíždí." Uklidil skleničky. ,,Jinak tě vítám zpět jako Aurora." S úsměvem na rtech mi podal ruku a znovu jsme si potřásli. U mě by jste úsměv hledali těžko.
,,Díky, bydlení by nemusel být problém." Chtěl jsem nechat zmizet prázdnou složku, ale Johnnatan mě zastavil.
,,Nech ji, bude se hodit." Zvedl ji ze stolu. ,,Musíš si vytvořit falešné údaje, a vzhled, no, ten už máš. Takže ještě se bude hodit."
Uchechtl jsem se. ,,Takže jsem takové státní tajemství..?"
,,Jo, přesně tak. A nezapomeň, ve čtvrtek tě očekávám v jednací místnosti č. 7." Mávl na mně.
,,Budu tam v devět, žádný strach." S těmito slovy jsem se otočil ke dveřím a po chvíli jsem opustil i budovu úřadu.


-

2. Listopadu 1981 Bradavice

Temnota Bradavického sklepení byla pro Severuse mnohem temnější, ale příjemnější než obvykle. Bohužel už byl profesorem lektvarů a nemohl se jen tak ulít - nikdy to neudělal, možná tak jednou, ale to bylo kvůli Voldemortovi, když ještě nedělal jeho špeha v Brumbálových řadách. Ve skutečnosti sice špehoval pro Brumbála, ale to se Temný pán nikdy nesměl dozvědět. Zrádci nedostávali druhou šanci k životu.
Severus procházel chodbou, ke které se připojovala chodba vedoucí ke Zmijozelské koleji. Nejraději by se obrátil a zůstal zalezlý ve svém kabinetě.
Bylo za tři minuty osm, od osmi byla snídaně.
Zrovna připojenou chodbou přicházely dvě třeťačky z jeho koleje a něčemu se chichotaly. Obávaný profesor lektvarů je spražil takovým pohledem, že přestaly vydávat ty otravné zvuky a pospíšily si do Velké síně.
Severus Snape dorazil krátce po začátku snídaně a posadil se na své místo.
Cítil, že ho ředitel pozoruje. Vzal si svůj hrnek a nalil si do něj černý čaj, jako každé ráno. Ale když se napil překvapil ho šok. Čaj byl sice černý, ale neuvěřitelně sladký.
,,Albusi, proč mám v čaji minimálně deset kostek cukru?!" Procedil tiše mezi zuby.
,,Chtěl jsem tě jen trochu povzbudit, drahý chlapče." Usmál se starý ředitel školy.
,,Tak to se ti moc nepovedlo." Odsekla unaveně oběť a přivolala si nový čaj.
,,Nechceš si vzít dnes volno?" Pozoroval ho dál Brumbál. ,,Vypadáš, že jsi nespal."
,,Ne, děkuji Albusi. Mám energie víc než dost." Odmítl nabídku, ale moc dobře věděl, že by ji nejraději přijmul a ještě by prosil o další volné dny.
,,Jak myslíš, drahý chlapče, jak myslíš…" Pokýval smutně hlavou vládce institutu a věnoval se dál své snídani.
Severus se také rozhodl nasnídat, vzal si muffin s hořkou čokoládou a popíjel k němu, teď už neoslazený, černý čaj.

-

3. Listopadu 1981 Azkaban, oddělení s nejvyšší ostrahou

Zatímco ostatní lidé snídali, Sirius Black ležel na tvrdé zemi ve své cele a zíral do stropu. Snahy o útěk i pořvávání na ministerské bystrozory, kteří každou chvíli prošli tímto oddělením už dávno vzdal.
Naděje ho opustila, byl uvězněn za něco, co neudělal, sice jednu z těch věcí, ze kterých byl obviněn udělat chtěl, ale ten zmetek krysí mu utekl a přímo před očima desítek mudlů zinscenoval svou smrt. Jamese Pottera a Lily by ale nikdy nezradil.
Proč jen byl tak pitomý a navrhl jako strážce Červíčka? Nemohl si to přestat vyčítat. Před dvěma dny měl ještě naději, že by mohl být alespoň soud. Nic se nedělo. Akorát mu jeden z bystrozorských strážných vyčetl, že jeho smrtijedští kamarádi zabili i bratra Potterovy manželky, tak jestli je spokojen, že je nechal odpravit z povrchu zemského. Reakce byla jasná…
,,Nejsou to žádní moji kamarádi! Nesnáším je!" Řval na ně, jako by to mělo mít nějaký účinek.
Teď ležel na zemi v Azkabanské kobce a přemýšlel o smyslu života. Žádný ho totiž už nenapadal. Ztratil všechny, určitě i Remuse, tomu totiž neřekli, že srážcem bude Červíček. Zbyl mu jenom Harry, který na něho určitě brzy také zapomene.
-
Btw2: Nezapomeňte na: názory do komentářů a do ankety ;)

Stíny minulosti 4. Kapitola - Profesoři a jejich strasti

29. prosince 2017 v 13:59 | Niela |  Stíny minulosti


Zdravím, dnes píšu ještě jednou, protože při procházení dokumentů se mi podařilo nalézt.. hájete co! :) Ztracenou kapitolu, je někdy ze začátku července, tedy v tu dobu byla zkontrolována betou (než mne opustila, bohužel :(..), ale důležité je, že kapitola byla nalezena, přece jen bylo mi divné, kde vězí, mám jich přece více :)
Užijte si kapitolu, tuto mám obvzlášť v oblibě a nezapomeňte o sobě dát vědět, my o vás víme! ;)

Niela

Remus Lupin spokojeně odpočíval v křesle svého kabinetu, právě se vrátil z lovu, povedlo se mu chytit prvotřídní úlovek ďasovce. Kterého bude moci využít ve školním roce, minimálně ty dva měsíce by mu mohl vydržet. Lehce se usmál nad hrnkem své horké čokolády. Beztak toho bude mít ještě dost na práci. Práce na tomto hradě mu prostě nedá spát.

-(Jiný pohled)-

Severus stále setrvával ve své pozdemní laboratoři, chtěl uvařit co nejvíce lektvarů, byl přece mistr lektvarů, ne? A jeho profesorský post se mu rozhodně nechtělo opouštět. Teď ne. Bradavice byly jeho domov, ačkoli bydlel v Tkalcovské. Bradavice byly jeho prvním skutečným domovem, když sem jako jedenáctiletý nastoupil do školy. A znovu se jím stal, když jej opustila jeho životní láska, tato vzpomínka byla stále čerstvá, ale nevytahoval ji, respektoval to jakési tabu, přece jen bolest byla příliš velká. Brumbál ho sice většinou nechával být, ale již se ho pokusil seznámit s někým, koho by mu zřejmě velmi přál. Ale Severus nechtěl, neměl zájem. A zřejmě už asi ani nikdy mít nebude.
Na vteřinu se zarazil. ,,Není snad ta záhadná osoba dalším Albusovým pokusem?" Přišlo mu to nesmyslné, ale zároveň měl podezdření, i když ředitel vypadal, že skutečně neví, je velmi dobrý herec.
Řekl si, že se tím teď nebude trápit, má přece jiné věci na práci. A to o dost důležitější než jsou úvahy nad možnými ředitelovými intrikami.

-(Jiný pohled)-

Budoucí Bradavická profesorka se nervózně procházela po svém kabinetu. Neměla co na práci, samozdřejmě, mohla by si vyřídit poštu, ale to jí zrovna moc nelákalo, koho taky ano, když v ní byl příšerný dotazník, lékařský výpis, dopis pro mrtvolu, podezdřelá úřední pošta z Ameriky a dopis od jejího vlastního vraha.
Nakonec se rozhodla pro ten poslední, přece jen očividně se dozví spoustu nových informací jak o sobě, tak o světě. takže si s pergamenovým listem v rukou zabrala místo na pohovce.
Dopis vlastně nebyl nijak zajímavý, takže u něj nakonec usnula. Probudila se až o několik hodin později, když se ji snažila vzbudit její skřítka a také díky tomu zjistila, že prošvihla večeři.
,,Stejně by jste se měla najíst, má paní." Řekla skřítka, zatímco uklízela pokoj.
,,Nemám hlad, Winky. A víš, co jsem ti o tom říkala." Zdůraznila druhou větu a skřítka jen přikývla a už na to nic neříkala.

ooOoo

,,Dobré ráno Londýne! Nechte konvice uvařit kávu, dnes bude naprosto magicky skvělé počasí. Teploty..." Ozvalo se najednou kousek odemě. Prvotní šok bylo už jen to rádio, protože, co si pamatuji naposledy jsem byla v Bradavicích a rádio mám jen ve Státech.
,,Dobré ráno, nechtěla jsem tě vzbudit. Ale tak nic no." Když jsem se posadila promluvila na mě Kate, která seděla za stolem.
,,Co tu dělám?" Rozhlédla jsem se po místnosti.
,,Zkolabovala jsi." Odpověděla jednoduše.
,,Co vím, naposledy jsem byla v Bradavicích. Takže toto opravdu nechápu." Prohrábla jsem si vlasy rukou.
,,Ne, byla jsi ve svém domě. No to je jedno.. ty jsi něco pila?!" Zadívala se na mě.
,,Jo, víno. proč?"
,,Kolik?"
,,Celou lahev. Proč?"
,,To je.. kolik? Litr?" Zamračila se.
,,Litr a půl.. Ale ne včera. Je to problém?"
,,Ehm.. ano to je." Přišla blíž. ,,Neměla by jsi tolik pít."
,,Hmm."
,,Myslím to vážně." Natáhla ke mě ruku s kusem pergamenu. ,,Tady máš seznam dalších věcí, kterým by ses měla vyhnout."
,,Dobře, dobře. podívám se na to." Vzala jsem si od ní seznam. ,,Už můžu jít? Mám ještě nějakou práci."
,,Jo, jasně. A chovej se prosím podle toho."
,,Hm, měj se." To mi vážně ta mladší osoba bude diktovat život? To se ještě uvidí. Prolétlo mi hlavou. A už po druhé za těch pár dní jsem opustila nemocnici sv. Munga.

-(Jiný pohled)-

Phineas Nigelus Black se procházel skrz portréty po Bradavickém hradě a byl celkem ztracen v myšlenkách. Jistěže se nechtěl bavit s tím starým mudlomilným bláznem, ale nějak se nechtěl bavit skoro s nikým, však portréty ostatních bývalých hlavních představitelů této školy viděl každý den i noc po už opravdu dlouhou dobu.
Jak se tak procházel dostal se až do nějakého kabinetu, kde v křesle uviděl sedět poměrně mladého muže, který i přes to, jak mladý byl měl z části šedivé vlasy. Ale to ho ani tak nezaujalo, jako kniha, kterou ten předčaně zestárlý muž četl.
,,Was denke ich, wenn ich die Latwergen mischen, to opravdu čtete?" Mladý profesor vzhlédl zrak a kupodivu se podíval přímo na plátno. Na tom muži něco je, něco zvláštního.
,,Ano, pan C. H. Agrippa von Nettesheim byl velmi zajímavý člověk a hlavně alchymista." Jeho oči mne zaujatě pozorovaly.
,,Když vás takto zajímá alchymie, proč jste se neucházel o lektvary?" Zvedl jsem obočí. Mne jen tak někdo či něco nezaujme.
,,Dostal jsem nabídku na tento post, což bylo i tak štěstí, takže jsem ho přijal. Mám k obraně proti černé magii dost blízko." Zalitoval jsem, že jsem už jen portrét a tak mám velmi omezené schopnosti, proč jen nemůžu být stále živý?
,,Zajímavé, vy jste Remus John Lupin, že?"
,,Ano, a vy Phineas Nigelus Black. Proč se ptáte?" Lehce jsem pokýval hlavou, aspoň někdo neztrácí úctu.
,,Máte velmi zajímavý zájem, mnoho čarodějů se nezajímá o alchymii."
,,To jistě. Je to vcelku tajuplná věda. Jen zda li se mohu zeptat.."
,,Jistě. Ptejte se." Lidé říkají, že milý nejsem, ale když na ně nejsem, vždy to má své důvody.
,,Jste z rodu Blacků, vy víte něco o té madam Blackové? Tedy, jestli ji náhodou neznáte, či tak něco." Vypadal opravdu zvědavě, ale já věděl, že mu toho moc říct nesmím.
,,Ano, vím, kdo to je. Znám ji. Bohužel vám o ní nemohu nic povědět. Lituji." Byl zřejmě trochu zklamaný, ale nabyl jsem dojmu, že stejně nepřestane pátrat. To bylo dobře i pro ni, potřebuje někoho.

-(jiný pohled)-

Severus Snape už vařil.. dvanáctý lektvar a nějak moc si nebyl vědom času. Proto byl vcelku dost překvapen, když se před ním objevila malá, ale poměrně rozčilená skřítka.
,,Pan Severus už zase vynechal jídlo." Prohlásila rozčileně. ,,A dokonce ne jen jedno."
,,Mini?" Profesor Lektvarů byl překvapen už jen tou skřítkou. ,,Jistě, kolik je hodin?"
,,Za dvanáct minut půl desáté večer." Oznámila mu vpodstatě stále stejným tónem skřítka.
Severus si to v hlavě musel přerovnat na něco smyslupnějšího, takže je.. devět hodin a osmnáct minut. To už rozhodně bylo po večeři. A po obědě už dávno.
,,Dobře, dám si něco k jídlu, ale nejdřív dodělám tento lektvar." Skřítka se netvářila moc potěšeně. ,,Tak ho dodělám potom, ale už je to opravdu poslední lektvar. Co tu vlastně děláš? Máš se starat o hrad mé matky." Zadíval se na ni.
,,Mini jen chtěla zkontrolovat pána. Minule byl strašně smutný." Malá skřítka smutně sklopila uši.
,,Jsem v pořádku Mini." Odpověděl Severus klidně.


 


Lehké info, povídky a tak podobně

29. prosince 2017 v 13:40 | Niela |  Blog

Tak jsme se konečně dohrabali k počítadlu návštěv. :D Ne, že by jsem nezkoušela jej přidat už dřív, ale nějak to nevycházelo, tak se prosím nedivte, že tam není zapsaná skoro žádná návštěvnost. Brzy se to změní, je to vlastně jen kvůli vám, protože jste asi líní komentovat a vůbec se tak nějak vyjadřovat. Však Vševidoucí oko blogu vás vidí a statistiky pracují, ale ty jsou přístupné jen autorům, takže chápu, že to pak vypadá, že sem nikdo nechodí, ale to není pravda :) což je dobře.
Zdíša už zmínil, že já moc psát asi nebudu, důvodem bude asi to, že jsou problémy s překlady, například se jedna autorka rozhodla, že už ten jistý příběh psát nechce a úplně jej smazala. Mé přesvědčování, že příběh je skvělý a má naději nepomohlo :(, či též bývají problémy s komunikací, někteří už nereagují. To je dost častá věc a stěžují si na to snad všichni překladatelé.

Takže přehled povídek a jejich stavů:

Záhadné dítě (překlad) - zastaveno/pozastaveno - Niela
www.niela-s-blog.blog.cz/1606/zahadne-dite-prolog
www.niela-s-blog.blog.cz/1607/zahadne-dite-1-kapitola


Chlapec (překlad) - označeno autorkou jako dokončené, což je trochu udivující, protože já bych rozhodně očekávala pokračování - Niela
www.niela-s-blog.blog.cz/1703/chlapec-1-kapitola

Stíny minulosti - v procesu, pracuji na této povídce, ale jde to dosti pomalu - Niela
www.niela-s-blog.blog.cz/1704/stiny-minulosti-1-kapitola
www.niela-s-blog.blog.cz/1705/stiny-minulosti-2-kapitola-skritek-hulka-a-lahev-vina
www.niela-s-blog.blog.cz/1705/stiny-minulosti-3-kapitola-reditelna
www.niela-s-blog.blog.cz/1712/stiny-minulosti-4-kapitola-profesori-a-jejich-strasti

Petr Alan Evans - v procesu, tato povídka se skutečně hýbe - Zdíša
www.niela-s-blog.blog.cz/1712/fanfiction-petr-alan-evans
www.niela-s-blog.blog.cz/1712/nepojmenovane-fanfiction-petr-alan-evans-1-kapitola-casy-minule
www.niela-s-blog.blog.cz/1712/petr-alan-evans-2-kapitola-1981
www.niela-s-blog.blog.cz/1712/petr-alan-evans-3-kapitola-vina-a-trest


Nechtěný - pozastaveno, dosti depresivní a složitá povídka, ale jistě se tu brzy objeví (mám ji v překladu již příliš dlouho) - Niela

Drabblata by měla také občas přibývat, ale těžko říci, kdy se tu objeví další :)
Bannery a obrázky k fanfikcím, příběhům a tomu všemu možnému mám na svědomí také já :D myslím, že Zdíša to už zmínil. tak snad se vám líbí :)

To bude asi tak nějak vše odemně, takže se mějte :)

Niela


PS: a jen tak mimochodem, můžete nás taky najít na Wattpadu, tam to spravuje spíše Zdíša, ale tak můžete ho tam navštívit, určitě bude rád ;)
www.wattpad.com/user/NielasZdisa

Petr Alan Evans 3. Kapitola Vina a trest

27. prosince 2017 v 16:40 | Zdíša |  Fanfiction
Ahoj, to je váš Zdíša a další kapitola našeho fanfiction. :) Snad se vám bude líbit, i když je kratší. Je to trochu více příběhů a dějových os, ale myslím, že se to hodí, přece jen události se dotkly každé z postav ;).
Nezapomente napsat komentář a hlasovat v anketě. Nově můžete příběh sledovat také na Wattpadu, kde jsou již všechny kapitoly. (Tuto tam přidám hned po zveřejnění tady)

Váš Zdíša

Btw: Vážně se aspoň trochu vyjadřujte, však ve statistikách se návštěvnost zobrazuje ;) Víme o vás. (Za banner je jako vždy zodpovědná Niela)

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

31. Října 1981

Vzlykání se rozléhalo celou místností.
,,Slíbil jste to!" Přerušila slova černovalsého muže konstantní zvuky nářku.
,,Severusi…" Odpor byl marný.
,,Slíbil jste to… a neochránil je."
,,Severusi, nevěděl jsem. Nevěděl jsem. S Blackem byli nejlepší přátelé, znal jsi je přece." Snažil se starý ředitel uklidnit nešťastného muže ve své pracovně.
,,Ale on je zabil. Zabil!" Ředitelnou se rozlehlá rána, jak mistr lektvarů uhodil do dubové desky stolu.
,,S tím bohužel už nic nezmůžeme. Je mi to moc líto, Severusi." V hlase starého muže zněl smutek a v jeho očích nebyly žádné jiskřičky.

Po třech dlouhých hodinách zavládlo v ředitelně ticho. Ředitel se otočil k bývalým vládcům a vládkyním institutu, na pár vteřin zavřel oči, a když je opět otevřel, pronesl tato slova: ,,To, co jste tu za poslední tři hodiny slyšeli a také viděli, neopustí tuto místnost. Nebylo by to správné. Děkuji." Bývvalí ředitelé a ředitelky přikyvovali, nebo mručeli, že rozumí. Magie by jim stejně nic prozradit nedovolila.

-
2. Listopadu, Surrey - Kvikálkov

V Zobí ulici všichni spali. Až na jeden dům. V domě číslo 4 byli oba dospělí naprosto vzhůru a diskutovali spolu v kuchyni.
,,Chce aby zůstal tady." Řekla roztřeseným hlasem Petunie Dursleyová. ,,Prý ho tu nenajdou."
,,Nemůže tu s námi bydlet." Zamračil se její manžel a přešlápl si.
,,Však já ho tady ani nechci. Víš, co má to dítě na svědomí." Rozčilovala se dál Petunie. ,,Může někomu ublížit. Třeba Dudleymu. Nebo i nám."
,,My z něho tu obludnost dostaneme. Nikomu už nic neudělá." Řekl zapřísáhle Vernon Dursley a jeho pohled, jako i pohled jeho manželky se stočil k uzlíčku spícímu na sedačce. Ještě dnešní noci jej odstěhují do příštěnku pod schody, kde také zůstane.

-
2. a 3. Listopadu 1981

Vrátil jsem se od Tří košťat v poněkud horším stavu. Sice ne psychicky, to bylo stále stejné, ale byl jsem tak trochu opilý. Přece jen čtyři skleničky Brandy nejsou nic slabého. Nejdřív jsem si v hostinci chtěl pronajmout pokoj, ale doma je to poněkud bezpečnější.
Můj byt byl původně skromně malým mudlovským bytem, po několika drobných úpravách jsem však vlastnil celkem rozlehlý byt v centru Londýna. Kouzla byla pro mudly samozdřejmě nemožná zachytit.

,,Londýne! Je za pět minut sedm, čas vstávat…" Zamžoural jsem na strop. Další slova jsem už neslyšel. Budík spadl na zem.
Posadil jsem se.
,,Kde to jsem? Aha… doma." Prolétlo mi hlavou. Přestože jsem spal celkem tvrdě a klidně, moje vlasy spaly zřejmě ve vichřici. Však hřeben to zpraví.
Posnídal jsem černý čaj a pět dní starou bagetu. Docela dobu jsem tu nebyl. Vzhledem k tomu, že před třemi dny mně na chatě přepadli následovníci Voldemorta, nebylo to zas tak udivující. Stejně jsem si včera měl koupit něco k jídlu, a ne jen několik skleniček alkoholu.
Po jídle jsem se rozhodl stavit se na lehce vzdálenějších kontinentě, přece jen, byl jsem bystrozorem a agentem MACUSA, jistě již věděli o mém údajném úmrtí, ale co jsem měl dělat? Utápět se v žalu nebylo nikdy moc prospěšné a stejně by mne za to všichni ti mrtví profackovali. nechtěli by, abych se tím zbytečně trápil.

Však žal mé srdce nemohl jen tak lehce opustit. Bylo lepší odejít.

Petr Alan Evans 2. Kapitola 1981

23. prosince 2017 v 13:15 | Zdíša |  Fanfiction
Ahoj, zase píšu já. Ano, samozřejmě při příležitosti druhé kapitoly mého fanfiction. :) Doufám, že se Vám bude líbit. Svoje názory sdělujte bez ostychu v anketách a komentářích. ;)
Budu moc rád za zpětnou reakci. (Jo, Niela vzkazuje, že ten vlevo na banneru je Severus Snape - trochu spoiler - sice ten cosplay měl zřejmě být na Siriuse, ale jí se spíš hodil na Snapea, můj názor je, že je to vážně spíš Severus, ty oči neřešte, to je i u Lily, ale podezírám modela, že je žena, na jiných fotkách je to víc znatelné :D)

Váš Zdíša

Btw: Stále se hledá název! Jen to připomínám :)

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

Otevřel jsem oči. Tma. Pomalu jsem vstal a rozhlédl se kolem. Zpětně jsem si uvědomil, kde jsem a proč jsem ztratil vědomí.
Bylo 31. října 1981 a mne z nějakého důvodu navštívili smrtijedi. Byli v přesile, ubránit se bylo těžké, nebo spíš nemožné a já neměl jinou možnost, než je zmást a utéct. Nebo jistojistě zemřít. Byl jsem unavený, ale nemohl jsem tu spát, nebyla jistota, že je tu bezpečno. Přemístil jsem se totiž do bývalé dračí rezervace v Maďarsku.
Rychle jsem zkontroloval okolí, nikdo nikde. Pak jsem se opět vrátil do kouzelnického stanu a usnul.

Ráno mě probudila jakási ještěrka, která se mi zamotala do vlasů a snažila se vyprostit zpět na svobodu. Umyl jsem se a odstranil jsem ze svého oblečení krev, sám jsem nebyl moc zraněný, jen pár šrámů, které byly za chvilku pryč. Stačilo na to jen jedno Sanare. Rozhodl jsem se vrátit zpět do Anglie. Ale projistotu jsem si lehce pozměnil vzhled.

Přemístil jsem se na Příčnou, jeden by čekal, že tu bude klid, ale kouzelníci a čarodějky pobíhali všemožnými směry a nadšeně vykřikovali. Totálně jsem nechápal, co se stalo. Skončil jsem proto u Děravého kotle, ani tam nebyl klid. Lidé se nahlas vzrušeně bavili a vzduchem poletovaly papírové vlaštovky a poštovní sovy.
,,Dobré ráno," posadil jsem se k baru a pozdravil hostinského Toma, ze kterého radost jen sršela.
,,Dobré, dobré, nebo spíš skvělé i vám!" Zahlaholil nadšeně.
,,Můžte mi prosím objasnit, co se to děje?" Chtěl jsem po něm vysvětlení toho šílenství kolem.
,,Cože? Vy nevíte, co se stalo? To snad ani není možné!" Upřel na mne nechápavě oči.
,,Nikoliv, byl jsem pryč a zrovna dnes jsem se vrátil." Odpověděl jsem s naprstým klidem.
,,Vy-víte-kdo byl poražen. Prostě je pryč."
,,Pryč?"
,,Ano, ano! Tady máte noviny, přečtěte si to." Hodil předemně ranního Denního Věštce.
Titulek hlásal: Vy-víte-kdo je poražen, celá kouzelnická společnost už téměř dva dny oslavuje. Ať žije Harry Potter!
,,Dnes je 2. listopadu..?" Zamumlal jsem si pro sebe. ,,Co s tím má společného Harry Potter?" Pohlédl jsem na hostinského, který už asi přešel moji nevědomost a nebo byl v už tak dobré náladě, že se hned jal mně všechno vysvětlovat.
,,To víte pane, Harry Potter porazil Vy-víte-koho. Bohužel, Potterovi to nepřežili. A Black, Potterův nejlepší přítel zabil Pettigrewa. A své přátele zradil Vy-víte-komu."
Potřásl jsem hlavou, byl to šok. Ale věděl jsem, že strážcem tajemství byl Pettigrew. Stejně, polovina mých přátel byla po smrti, nebo obviněna z vraždy a skoro celá moje rodina po smrti.
Beze slova jsem otevřel noviny, mimo oslavnou část tam bylo i několik zpráv o útocích smrtijedů a také o těch, kteří už bystrozorům neunikli. Alastor Moody jich sice dost pochytal, ale nejčerstvější útoky byly stejně ještě ze včerejšího odpoledne. Na předposlední straně, jsem v seznamu obětí války našel dokonce své jméno.

Petr Alan Evans - *30.1. 1960 - +31.10. 1981 brutálně zavražděn skupinou smrtijedů

Vstal jsem a zamířil pryč. Když jsem vycházel ze dveří, uvědomil jsem si, že jsem si ani nic neobjednal. Zrovna teď by se mi to hodilo. Však nepřišlo mi jako nejlepší nápad utápět svůj žal v hostinci plném oslavujících lidí.
Přemístil jsem se do vesnice, která byla ještě před několika dny šťastným domovem mé sestry, jejího chotě a jejich malého syna. Godrikův důl. Vypadal naprosto stejně, jako kdyby se v posledních dnech nic neudálo. Poslední týden jako by nikdy neexistoval.
Když jsem však procházel kolem jakéhosi mudlovského památníku na návsi naproti kostelu, změnil se v sousoší tří lidí, dvou dospělých a batolete v náručí ženy. Přišel jsem blíž.
,,Lily…" Zašeptal jsem. Byl to pomník Potterových, pomník mé malé sestry. Té, kterou mi jen před několika dny sebrala smrt.
Nemohl jsem tam stát celý den. Z nebe se začal snášet sníh, přestože prosinec byl ještě daleko. Vykročil jsem proto směrem k domu Lily a Jamese Potterových.
Dům tam stál, a byl dobře viditelný. Byl jsem sice zasvěcen do zaklínadla chránícího dům, ale nabyl jsem dojmu, že kouzlo už dávno padlo. Mohl za to Voldemort.
Otevřel jsem branku a vstoupil na pozemek. Všiml jsem si, že před plotem a na něm jsou položené květiny a dopisy. Asi na památku obětem. Nemohl jsem se na to dívat, vešel jsem do domu. Kromě chladu, který tam panoval a ticha, to nevypadalo, jako by se tam odehrála několikanásobná vražda. Až v patře byly viditelné stopy, dveře do dětského pokoje byly vyražené a většina nábytku rozbita na kusy. Jinak bylo vše na svých místech.
Sebral jsem z poličky zarámovanou fotografii. Byly na ní obě mé sestry a jejich synové. Všichni vypadali šťastně. Chtěl jsem toto místo co nejdříve opustit, rámeček jsem už zpět na své místo nevrátil.

Opustil jsem Godrikův důl i jeho přilehlé okolí a přesunul se do Skotska. Do Prasinek. V této celokouzelnické vesnici nebylo tolik lidí, ale zároveň nebyla na vymření. Takové typické skotské městečko, malé, ale oplývající životem. Mám tato místa moc rád.
Navštívil jsem za dnešní den už druhý hostinec a to U Tří košťat. I tady seděli lidé a vedli čilé rozhovory, ale rozhodně to nebylo tak šílené, jako v Londýně. Posadil jsem se na volnou stoličku k baru a čekal, co se bude dít.
Zanedlouho se vedle mne posadil ošuntěle vyhlížející tvor. Vypadal nešťastně, napadlo mě, že musím vypadat dost podobně, i když moje oblečení bylo v lepším stavu i kvalitě a netvářil jsem se tak sklíčeně, ne tak moc, jak jsem byl. Za tu chvilku, co jsem si jej prohlížel, přišla madam Rosmerta.
,,Zdravím pánové, tak co si dáte?" Usmála se energicky.
,,Prosím jeden máslový ležák s ginem." Požádal ji stejně sklíčeně, jako vypadal ten sklíčený návštěvník vedle.
,,Ale pane, netvařte se tak strašně, máme důvod k oslavám." Snažila se jej povzbudit vládkyně hostince.
Host k ní jen zvedl nešťastný výraz a řekl: ,,já ne." Madam Rosmerta se jen s nepochopením obrátila ke mne.
,,A pro vás?"
,,Dám si Brandy. Díky." Zvedl jsem k ní pohled.
Rosmerta jen přikývla a odešla.
Můj společník dostal přiostřený máslový ležák a já skleničku Brandy. Trochu upil a poprvé se na mne obrátil. Tedy, nejdřív jsem myslel, že se mi to zdá, ale vážně na mě promluvil.
,,Vy také nevypadáme příliš šťastně…"
,,Ah, ano." Probral jsem se. ,,Nemám důvod."
,,Ale všichni ho zřejmě mají." Podotknul.
,,Kromě Vás." Opáčil jsem.
Otočil se na mě. A já ho poznal, vypadal sice jako by se několik dní nemyl, nečesal a nic nejedl. Ale přesto to byl pořád Remus Lupin. ,,Všichni moji přátelé jsou buď mrtví a nebo zrádci."
Málem jsem ho oslovil jeho jménem. ,,To jsme na tom dost podobně." Pokýval jsem hlavou a napil se ze skleničky.
Cítil jsem jak se do mě vpíjejí jeho oči. Jako vlkodlakovi mu muselo být na mně něco divného, i když jsem si byl jist, že kouzla na úpravu vzhledu jsem provedl bezchybně.
Pak promluvil: ,,O koho jste přišel?"
Pohlédl jsem na něj. ,,O všechny."
Neodpověděl hned, jen se znovu napil. ,,Já taky."

Ano, listopad 1981 začal opravdu moc hezky.

Postavy k fanfikci Petr Alan Evans - Vernon Dursley znázornění

17. prosince 2017 v 16:09 | Niela |  Fanfiction
Ahoj,

Zdíša má prý depku z neděle. Já se mu ani nedivím, kdo by se těšil na další týden? :) Možná někdo, kdo očekává další kapitoly povídek. Ale ten, kdo ji má napsat? :D Těžko.
Tento článek je tedy k postavám, protože banner je stále v rozpracované podobě. A nám se nepodařilo najít vhodnou fotku, které by měla znázorňovat Vernona Drusleyho (mladého). Podařilo se mi najít dvě, které by tak nějak mohly odpovídat, ale jistě, není to úplně ono. Takže jsme se rozhodli požádat vás o pomoc, která fotka se k postavě mladého Vernona hodí více. :) Hlasovat můžete v anketě. Buď pro 1. nebo 2. fotku.

Vaše Niela

Btw: Taky se s námi můžete podělit o nějaké ty tipy, na jiné fotky, protože je to dost šílené, když neznáte skoro žádné herce a tak jedete podle hesel :D
A ano, obě fotky jsou prostě z google vyhledávání, takže jsou to nějací random lidé. (Budou i nějací urřití, ale to napíšu zas potom)

1)

2)

Nepojmenované fanfiction - Petr Alan Evans 1. Kapitola Časy minulé

15. prosince 2017 v 11:32 | Zdíša |  Fanfiction

Zdravím Vás ještě jednou, toto je tedy první kapitola dosud nepojmenovaného fanfiction. :) Tak schválně, jaký název se k němu bude hodit nejvíce? Tipy jsou očekávány v komentářích. A ještě něco, tato kapitola má přesně 1000 slov, jen taková zajímavost ;)

Váš Zdíša

-
Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.
-

Po cestě z plochých kamenů pomalu přicházel tustý mladík. Krátké, světle blond vlasy měl pečlivě uhlazené a v ruce držel kytici červených růží.
,,A hele, Tučňák je tady." Pronesla napůl pobaveně, napůl otráveně moje mladší sestra, která se objevila vedle mne. Přikývl jsem. Sledovali jsme přicházejícího Vernona Drusleyho z okna v patře.
Ozval se zvonek.
,,Už běžím!" Bylo slyšet naši matku. ,,Peti, dej vařit vodu." Dodala pak o poznání tiššeji. Kroky naší starší sestry byly dobře slyšitelné i pro nás.
,,Dobrý den, paní Evansová." Témeř jsem viděl, jak se objemný přítel mé sestry snaží poklonilt naší matince.
,,Vítej Vernone, Petunie hned přijde. Posaď se kam chceš." A host byl uveden dovnitř.
,,Měli bychom jít dolů." Ozvalo se mi u ucha.
Podíval jsem se na své mladší dvojče. ,,Víš, že nás nemá moc rád." Přikývla.

,,Péťo! Lily! Pojďte mi pomoct. Bude oběd."
,,Ano, mami!" Zavolal jsem na ni zpět a s Lil jsme se vydali dolů do kuchyně.
Tlustý tučňák seděl v křesle. Napadlo mě, že z něho snad ani nevstane, jak je tlustý. Nastínil jsem to sestře, a ta se pobaveně usmála a odvětila, že by ji to neudivilo. Potměšilý úsměv se nám nevyhnul.
Peti měla na daného mudlu zřejmě jiný názor, protože se na nej zrovna usmála a pozdravila ho. A pak se otočila k nám a zahlédla náš výraz.
,,Co vy dva zas plánujete? Nemůžeme se jednou v klidu naobědvat? Ne?" Řekla, když přišla blíž.
,,Odpověděla sis sama sestřičko. Ne, když je tu on." Odvětil jsem a kývnul k tučňákovi, kterému právě matka nabízela něco k pití.
,,Chovejte se jako dospělí. Jednou. Prosím." Upřela na nás oči. Měla nás ráda, ale tohle ji zřejmě štvalo.
,,Ale to my nejsme, sestřičko." Opáčila mladší dívka. Petunie jen zakroutila hlavou a odešla připravovat na stůl.

Pak se vrátila máma. Naši debatu naštěstí nezachytila.
,,Tak co, máte salát?" Rychle jsem sklonil zrak. Zelenina se krájela vlastně skoro sama.
,,Ano mami. Už to bude." Usmála se Lil.
,,Zlato, nepoužívej magii, když máme hosty." Napomenula mně.
,,My ještě někoho čekáme?" Opáčil jsem možná trochu víc drze, než bylo vhodné.
,,Péťo!" Sykla na mě. ,,Víš, že je na Peti jestli mu to řekne, nebo ne."
,,Měla by. Jestli si ho teda chce vzít." Pronesl jsem rozmrzele a zelenina se sama vznesla a spadla do mísy.
,,Co kdyby jsi začal dodržovat výnos o zákazu kouzlení nezletilých?"
,,Ten se na toto nevztahuje. Ministerstvo nemá nejmenší tušení, že něco dělám." Další zelenina skončila v míse. Tentokrát Lilyiným přičiněním, a po mudlovsku.
Matka zamíchala obsah a salát odnesla na stůl se slovy: ,,chovejte se slušně."

Vzali jsme ostatní pochutiny a dobroty z kuchyně a odnesli je na stůl. Mezitím se domů vrátil i táta. A šel se pozdravit s hostem. S matkou se již přívítal.
Posadil jsem se ke stolu.
,,Teď to bude zajímavý." Oznámil jsem Lily, které jsem pomohl posadit se vedle mě.
Tučňák se pokusil vstát. Ano, jen pokusil. Křeslo ho nechtělo pustit. Petunie k němu přiběhla a chtěla mu pomoci. Ruku mu podal i táta a starší sestra se podívala na nás. Smích se dal zadržovat jen těžko. Nakonec její přítel v pohodě vstal a podal si s naším otcem ruku. Petunie nás opět probodla pohledem.
,,Posaďte se prosím. Ať se můžeme najíst." Vyzvala matka zbytek přítomných, který ještě byl na nohou. Vernon skončil naproti mne. Peti vedle něj a rodiče, každý na jednom konci stolu. Kdyby se stůl rozdělil v polovině mohly by vzniknout dvě společenské části. Dámská a Pánská. Ale jen mohly, protože jistý nejmenovaný naproti mně zabíral přespříliš místa.
Mezitím, co jsem uvažoval, každý dostal svůj příděl jídla a u stolu se rozvinula konverzace. Nijak jsem nepřispíval. Byl jsem vzorně ticho.

,,Vernone, cože to studujete?" Zeptal se otec diplomaticky.
,,Obchodní akademii." Odpověděl. Zřejmě neměl tak výtečné vychování, aby řekl ještě něco dalšího.
,,To je zajímavé." Odvětil otec, který studoval práva a pak medicínu, takže nějaký obchodní institut, ho rozhodně nenadchl. ,,Čím tedy hodláte být?"
,,Mám v plánu ucházet se o místo vedoucího ve firmě na vrtačky. Po škole tedy."
,,Tak každý potřebuje nějakou práci." Z konstatoval jeho plány a nechal ho být.

Na druhé straně stolu, pokud nebylo zrovna ticho, mluvila hlavně matka.
,,Lily, podáš mi prosím ještě salát..?" Chňapl jsem po míse, protože tam, kde byla, nemohla Lily nikdy dosáhnout.
,,Díky." Řekly téměř najednou.
,,Nedáme si potom kávu? Myslím, že na víno není ještě vhodná doba." Změnila Petunie téma.
,,Francouzi by tě naprosto nechápali, dcero. Víno se hodí k jídlu i dezertu." Zareagoval táta.
,,Půjdu nějaké vybrat." Vstal jsem a vyhnul se tak přípravám na další část společného času. Nikdo nic nenamítal.

Po několika minutách ve sklepě jsem se vrátil zpět. Všichni byli v obývacím pokoji. Host a Peti v křeslech, rodiče na sedačce a Lily se opírala o parapet. Na konferenčním stolku byly zákusky a osazenstvo vedlo čilý rozhovor. Nesnažil jsem se studovat, o čem mluví.
,,Tramín červený." Přešel jsem doprostřed pokoje, představil lahev a nalil všem do skleniček.
,,Dobrá volba." Přikývnul otec, když ochutnal.
,,Děkuji." Pozvedl jsem číši, aby jsem mu připil.

Nálada se postupně uvolňovala. Napětí už nebylo tak znatelné. Ale Dursley se otočil na mě.
,,Čím vlastně chceš být ty?" Vyslovil otázku. Napadlo mne, že to mohl formulovat jinak. Lépe.
,,Zabývám se právem." Kouzelnickým, dodal jsem v duchu.
,,Aha." Očividně čekal nějakou méně významnou věc. Z nějakého důvodu mne nepovažoval za důležitého člověka. Možná zastával názor, že lidé s dlouhými vlasy jsou nezaměstnaní buřiči, kteří dělají jen problémy.
,,Péťa je ale úspěšný, Vernone." Obhájila mne starší ze sester. Byl jsem překvapen.
,,Jistě, o tom nebudu pochybovat." Proč musel kazit náladu? Kazí reputaci hlavně sobě přece.
,,Omluvte mne prosím, musím ještě něco zařídit." Odložil jsem skleničku a políbil matce ruku. Vždy jsem byl slušňák. ,,Vrátím se za dvě hodiny."

Došel jsem si pro knihy, které jsem měl vrátit Severusovi a vyšel ven. Co se dělo doma potom, vím jen z vyprávění sester, ale protože to Lily líčila poněkud znuděně, nic z toho mě nezaujalo. Jen vím, že svým chováním jsem z Vernona udělal idiota. Ne, že by jím nebyl.

Fanfiction - Petr Alan Evans

15. prosince 2017 v 11:16 | Zdíša |  Fanfiction
Ahoj, těší mě jsem Zdíša a jsem tu vlastně nový. Niela asi ani psát už nebude. Ale já se to tu pokusím zas rozjet. :)
Doufám, že Vás povídka zaujme. Je to za fanfikce na téma Harryho Pottera. ;)
Popis bude níže, tak komentujte, hlasujte a projevujte se.

Těší mě, Váš Zdíša :)

Btw: K této fanfikci se mi dosud nepodařil vymyslet název, proto jsem ji dosud nikde nepublikoval, to ale dává šanci Vám, můžete se tak v komentářích podělit o své nápady. Budu vám vděčen nejen já, ale i Niela... :)
Za banner je zodpovědná Niela, je to její dílo :) Moc jí děkuji.

Popis:

Lily Evansová nemá jen starší sestru Petúni, ale i bratra, dvojče. Jeho jméno je Petr a podle mnoha zemřel v první válce. Ale protože ve skutečnosti nezemřel, vrátí se po mnoha letech zpět. Petunie nemá Harryho ráda, ne proto, že je čaroděj, ale protože ho viní ze smrti své rodiny. (Rodičů i mladších sourozenců) Petunie není mudla, ale moták, protože její matka Rose byla také moták. Ale její rodina zemřela ve válce proti Grindewaldovi. Proto se u nich doma nepraktikovala kouzla. A co bude potom? Co na to Petrův dávný přítel, který byl kdysi zamilovný, ne do Lily, ale do jejího manžela? Bude je taky vinit ze ztráty? Jak se k tomu bude stavět ředitel školy, který přišel o syna? (Přístupnost si udejte sami, co, kdo uzná za vhodné)

Postavy:

Petr Alan Evans, Lilyan Evansová/Potterová, Petunie Evansová/Dursleyová, Harry Potter, Vernon Dursley, Rose Evansová, Alan Evans, Severus Snape, James Potter, Remus Lupin, Johnnatan Fuchs, Kate Philipsová, a další...

a Prohlášení:

Postavy a svět byly stvořeny Joanne Rowlingovou (a přeloženy pány Medky), mne tak k nim nepatří žádná práva. Nemám z tohoto ani žádný prospěch, či finanční prostředky. Některé postavy jsou jen z mé hlavy (či, týká se to asi dvou, vypůjčené od jiného fanouška a pisatele HP fanfikcí, s jeho souhlasem) a některé mají pozměněný, či upravený charakter. (Některé změny jsou výraznější než jiné) Postavy jsou pouze postavami fiktivního světa a možná podobnost s reálnými postavami je náhodná.

Stíny minulosti 3. Kapitola - Ředitelna

31. května 2017 v 21:15 | Niela |  Stíny minulosti

Ahoj, ještě než tento měsíc odejde nenávratně pryč, chtěla bych přidat třetí kapitolu Stínů minulosti. Sice neprošla betareaderem, protože beta má zřejmě moc práce, ale za nedlouho se tu snad objeví zkontrolovaná verze. Tato kapitola je zatím nejdelší logicky souvislou věcí a prostě ty téměř tři tisíce slov je snad nejvíce, co jsem kdy poslala do digitálního světa :) celkem vtip - třetí kapitola = tři tisíce slov, je to jen náhoda a těch slov je 2 879 :)

Užijte si čtení a nezapomeňte na komentáře a anketu! :)

Niela

Btw: Teď již je kapitola zkontrolována :)
Celkem jsem si oblíbila větu ,,..já jsem Zmijozel, ty jeden nebelvírský sysle!" A co vy, co zaujalo vás? :)

Letní slunce zahřívalo školní pozemky Bradavické školy a většina studentů se bavila venku. Ale jedna osoba se po příjezdové cestě z Prasinek blížila směrem k hradu. Nebylo obvyklé, aby někdo, kdo jde do Bradavic na nějaké jednání, šel pěšky až z Prasinek.
Této ženě to zřejmě nevadilo. Rozhodným krokem šla přímo k vstupní bráně a blond vlasy s odstíny hnědé jí povlávaly kolem tváře, jak lehce foukal vítr.
Studenti se překvapeně otáčeli za nově příchozí. Nebylo obvyklé, aby do Bradavic najednou chodily návštěvy. Nebo se to alespoň nestávalo moc často. Většina se o tom, že do Bradavic zamířila nějaká mladá žena, začala bavit s přáteli. A tak se to samozřejmě, ještě než došla k ředitelně, rozneslo celou školou.
Když konečně zaťukala na dveře ředitelny, byli uvnitř již všichni předem informováni, že návštěva je tu.
"Dále," ozvalo se jen. A ona vstoupila dovnitř. Brumbál seděl jako obvykle za svým stolem a všichni bývalí ředitelé byli na svých portrétech.
"Dobrý den," pozdravila všechny.
"Dobrý den slečno."
"Dobrý den," ozvalo se z některých portrétů a ostatní bývalí ředitelé a ředitelky jen kývli na pozdrav.
"Dobrý den madam Blacková," řekl Brumbál a usmál se. Ale jen co řekl 'Blacková', naplnil ředitelnu překvapený šum. Nikdo tomu nerozuměl. I Brumbál byl překvapen, když se v dopise o místo profesorky podepsala Madam Blacková.
Když se šum uklidnil, ředitel znovu promluvil.
"Jak jste psala v dopise, chtěla byste získat místo profesorky v Bradavicích. Ale nenapsala jste, který předmět byste chtěla vyučovat."
"Ano, to jsem skutečně napsala. Pokud by to bylo možné, ucházela bych se o místo profesorky Lektvarů, nebo Obrany proti černé magii," objasnila svůj záměr.
"Jistě, to chápu. Ale má to drobný háček," řekl ředitel.
"Jaký háček?"
"Oba posty jsou obsazené." Když viděl, že chce něco namítnout, mluvil dál: "Sice profesor Obrany letos skončil s vyučováním, ale našel jsem již jiného adepta."
Nezdálo se, že by ji to nějak vyvedlo z míry.
"Ach ano, nechtěl byste to alespoň zkusit?"
"Mohl bych zkusit, jestli byste uspěla jako profesorka. Profesor Lupin tu sice není, ale když mu pošlu sovu, jistě přijede dříve, než měl v plánu." Jméno 'Lupin' ji trochu překvapilo, ale nedala to na sobě nijak znát.
"Dobře a druhý vyučující?"
"Profesor Snape je ve škole, protože jak víte, školní rok ještě neskončil."
"Jsem ráda, že reagujete kladně," sdělila mu mírně.
Brumbál se mírně pousmál.
"Máme tu ale ještě jeden problém."
Opět zbystřila a věnovala mu pozornost.
"Ano?"
"V přijímacím dotazníku jste přeskočila hned několik zásadních otázek," díval se na ni svým rentgenovým pohledem.
"Ano, máte pravdu, většinu otázek," na vteřinu zavřela oči.
"Takže až je doplníte, mohli by vám drazí profesoři poskytnout zkoušku, zda byste zvládla jejich předmět vyučovat."
"Dobře, doplním, nebo se alespoň pokusím doplnit, zbytek otázek," tato odpověď se mu zdála dobrá, proto jí podal pergamen s příslušným dotazníkem.
"Tady máte nový dotazník, vezměte si ho a prosím doplňte," řekl s úsměvem.
,,Děkuji vám, ale mám na vás jednu malou prosbu," řekla mírně.
,,Ano? Jakou?" Usmál se.
,,Jen bych si potřebovala promluvit s jedním portrétem bývalého ředitele, pokud by mi to bylo umožněno." Všechny portréty zpozorněly.
,,S bývalým ředitelem?" zeptal se překvapeně.
,,Ano přesně tak," přikývla.
,,Dobře, tak s kterým?"
,,S panem Phineasem Nigellusem Blackem."
V ředitelně nastalo ticho, naprosté ticho.
,,Jistě, můžete si s ním promluvit," přikývnul ředitel. ,,Pokud s vámi tedy bude chtít mluvit," řekl a obrátil se na bývalého ředitele.
,,Jistě, když se mnou chce tato mladá dáma mluvit."
,,Dobře, nechám vás tady o samotě," řekl nynější ředitel a opustil ředitelnu.
,,Mám na vás jednu otázku madam. Znám vás?" zeptal se Phineas Nigellus Black a bývalý ředitel zvědavě.
,,Nejspíš vás to udiví, ale ano," odpověděla mu a prosadila se do křesla otočeného směrem k portrétu.
,,Zvláštní," konstatoval. ,,Já vás nepoznávám."
Ona se jen usmála. ,,Já se vám ani nedivím."
,,Nedokážu si vás k nikomu přiřadit. Vždyť je vám sotva dvacet. A nikoho tak mladého s rodovým příjmením v rodině nemáme, nebo si alespoň na nikoho takového nevzpomínám," prohlížel si ji a přemýšlel, ke komu by tedy měla patřit.
,,Jste na omylu, dvacet mi není ani náhodou," usmála se.
,,Je mi 32." Všichni na ni vyvalili oči.
,,Nechtěla jste říci, že je vám 23?" zeptala se jedna z bývalých ředitelek.
,,Ne opravdu mi je 32," zůstala v klidu.

Phineas ji pozoroval. ,,To ale…"
Povzdechla si: ,,Ano, já vím, není to jednoduché." Pak se na něj upřeně podívala: ,,Ale nechte si to pro sebe."
Na to jen přikývl.
Po chvíli se Albus Brumbál vrátil do místnosti. ,,Vyřídila jste si, co jste chtěla?" zeptal se s úsměvem. Ale hlavou mu vrtalo, co to všechno má pro Merlina znamenat.
,,Ano, a děkuji vám," s těmito slovy s mírnou úklonou hlavy opustila ředitelnu.

-(Jiný pohled)-

Ještě toho večera si ředitel zavolal profesory Obrany a Lektvarů.
,,Řediteli Brumbále?" ozval se Remus Lupin.
,,Volal jste mne profesore Brumbále?" vstoupil do místnosti profesor lektvarů Severus Snape.
,,Ano, oba dva jsem chtěl vidět," promluvil ředitel při pohledu z okna. ,,Posaďte se prosím." Když se všichni posadili, zeptal se: ,,Dáte si čaj, či něco jiného?"
Oba odvětili, že ano, ale Snape si neodpustil jízlivou poznámku.
,,Tak co se děje, jistě jsi nás Albusi nepozval jen tak na čaj," změřil si hostitele svou chladnou maskou.
,,Nepozval jsem vás jen tak, něco od vás potřebuji."
Zatímco byl Remus vzorně ticho, Severus tiše zavrčel.
,,No jistě, co jiného."
Ředitel tu poznámku přešel a pokračoval klidně dál. ,,Máme tu uchazečku o post profesorského místa, ale má to háček."
,,Jaký háček?" zeptal se zaujatě Remus Lupin.
,,Neuvedla většinu bodů dotazníku, podle vzhledu mi nic neříká a ani neuvedla celé své jméno," povzdechl si ředitel.
,,Asi tím nemyslíš všechna její jména, že? Proč vlastně?" ptal se snad i zvědavě Snape.
,,Nevím chlapče, proto potřebuji vás dva."
Když se tvářili nechápavě vysvětlil to blíže. ,,Vzhledem k tomu, že o té dámě nic moc nevíme a nemáme tedy k dispozici ani její výsledky NKÚ a OVCÍ, potřebujeme, abyste ji prozkoušeli."
,,Proč ale Lektvary a Obrana?" nerozuměl Remus.
,,Má zájem o tyto předměty, já vím, jsou obsazené, ale stejně," řekl ředitel a napil se svého zvláštního čaje.
Po chvíli se ozvalo zaklepání na dveře.
,,Dále. Jen pojďte," odpověděl na to Brumbál. Madam Blacková vstoupila do ne už tak prázdné ředitelny. ,,Chtěl bych vám představit madam Blackovou," představil ji ředitel přítomným profesorům. ,,Madam toto jsou profesor Snape a profesor Lupin."
Jen přikývla, ale nakonec řekla: ,,Těší mě, ráda vás poznávám."
,,Mě též," pplatil jí Lupin.
Snape jen pokýval hlavou.

Když se posadila i ona, začal ředitel s jakýmsi proslovem.
,,Takže v blízké budoucnosti budete přezkoušena. Tedy těmito profesory, protože ministerstvo nemá nad Bradavicemi jako nad soukromým institutem žádnou moc" Když skončil, madame Blacková právě dopila třetí šálek jasmínového čaje.
,,Dobře. V blízké budoucnosti? Takže kdy můžeme začít?" zeptala se bez obav.
Všichni na ni pohlédli.
,,Kdy chcete, to záleží na vás. Klidně za týden, nebo dva. Měsíc by též nevadil," upřesnil ředitel.
,,Pokud podle mne, tak klidně hned."
,,Hned?" zeptali se všichni naráz.
,,No ano. Pro mne to není žádný problém."
V místnosti nastalo ticho, podobné, jako když řekla své jméno.

Jako první se ozval bez podivu Brumbál. ,,Zdá se, že si věříte. Jen… Jaké bylo vaše vysvědčení z OVCÍ?" měřil si ji rentgenovým pohledem, jako by se snažil získat nějaké informace navíc. Používal nitrozpyt, ale vždy, když se někam chtěl dostat, narazil do zdi, nebyla ani vidět, ale byla nepostupnou překážkou.
,,Mé vysvědčení bylo výborné, když vás to tak zajímá. Ehm.. Mohl byste laskavě přestat používat ten nitrozpyt? Zdá se, že mi nevěříte," mluvila klidně, ale poslední slova mírně zdůraznila. Slovo nitrozpyt zaujalo všechny kolem, i portréty.
,,Nitrozpyt?"
,,Nitroobrana?"
,,Ví snad?" zahučelo místností, byla to tichá debata, kterou však slyšeli všichni.
,,Pokud nebudete nic namítat, zkouška z Lektvarů by se uskutečnila o trochu později, možná o pár dnů. Abych měl čas leccos připravit," ozval se hluboký hlas mistra Lektvarů.
,,Jistě, žádný problém," řekl Albus.
,,Já nic nenamítám k obraně, tak zítra. Nebo za dva dny?" přidal se Remus.
,,V pořádku, kdy jen chcete, nemám problém," usmála se. S domluvenými termíny, o kterých se ještě přesněji domluví, se rozešli pryč z ředitelny.

Ráno začalo stejně jako každé jiné. Bylo krásně, jak to v létě bývá.
I jistá možná budoucí profesorka se šla nasnídat do téměř prázdné Velké síně. Vlastně byli tam v podstatě jen profesoři, a přesto to tam vypadalo příjemně, žádný zbytečně prázdný prostor, prostě magie.
,,Dobré ráno," pozdravila ty, co byli nejblíže, když ráno sešla ke svému místu. Dostalo se jí několik odpovědí, včetně ,,Bré.. Bré rá-no.." od profesorky věštění, která málokdy scházela dolů ze svého aromaticky provoněného kabinetu.
,,Ehm, dobré ráno," řekl jen Severus Snape a dál četl včerejší noviny.
Ve chvíli co se posadila na své místo mezi ředitelem a profesorem Lektvarů, se objevila její snídaně a do Velké síně se snesly sovy. Zdálo se, že Denní věštec je tu asi pro každého, a nejen ten. Sotva sova přistála vedle u Snapea, odložil noviny, aby si vzal ty nové. Když je otočil titulní stranou nahoru, všichni byli zděšeni, jen madam Blacková zůstala i ve svém nitru klidná, přestože titulek hlásil: Útěk z Azkabanu! Utekl Sirius Black!

Ve velké síni nastal celkem velký rozruch, i přestože tam nebyli studenti. Ředitel musel některé i několikrát ujistit, že to bude v pořádku a že mozkomorové, kteří budou hlídat školu, jak se domluvil s ministrem, jim neublíží.
Většina byla zděšena, takže si moc nevšímala svého okolí. Avšak bývalý stoupenec Voldemorta si všiml, že to s jistou profesorkou sedící vedle něj nijak nehnulo.
,,Vás to neděsí?" zeptal se. ,,Zpráva o útěku Siriuse Blacka z Azkabanu," upřesnil, když vzhlédla.
,,Ne."
,,Vy nevíte kdo to je?" pozvedl obočí.
,,Samozřejmě, že vím," odvětila a vysypala na svou kávu cukr.
,,Nevypadáte, že by to s vámi něco udělalo. Je to podezřelé."
,,To jistě může být. I samotné mé jméno může být podezřelé, navíc, ano. Nevíte ho celé," mluvila klidně, jako kdyby se nic nedělo, a se stejným klidem míchala obsah svého hrnku.
,,Proč nám ho nechcete říci?" opřel na ni svůj pohled.
,,Nemohu," řekla jen, navíc o poznání tišeji, takže to vyznělo mírně smutně.
,,Proč?"
,,Je to složité. Nemohu vám to říci," pousmála se.
,,Navíc, bohužel ho ani sama nevím celé," řekla a očima přejížděla stránku novin, jestli tam náhodou není i něco jiného, než útěk z vězení, něco zajímavějšího.
,,Nevíte?" Raději ani moc nemaskoval svůj údiv, toto ho dostalo. ,,Jak … Jak můžete nevědět své jméno?" Zeptal se poměrně dost rozpačitě.
,,Je to dlouhý příběh, který z části též nevím, ne úplně svou vinou. Ale věřte, že mne to mrzí," zavřela na chvilku oči, aby se zklidnila, bylo strašné nevědět tolik věcí, které jste věděli a museli jste je vědět, tolik důležitých podnětů.
,,Je vám maximálně něco málo přes dvacet. Jak by se vám mohlo stát něco tak šíleného, jako se dělo dříve?" udiveně ji pozoroval.
,,Dvacet," pousmála se. ,,Ne to mi vážně není, i když na tolik mohu vypadat. Je mi více, daleko více." Víc už neřekla, protože se před ní objevil pohár s jakýmsi lektvarem, stála u něj skřítka a vypadalo to, jako kdyby jí chtěla něco sdělit.
,,Má paní.?" mírně se uklonilo to malé stvoření. Podívala se na něj. ,,Máte tu …" Trochu vyděšeně se rozhlédla: ,,Svůj le..nápoj," vyhrkla rychle. A podívala se na svou paní svýma velkýma očima.
,,Děkuji ti," řekla madam mile. Vůbec se ke skřítce nechovala surově jako se často k nim jejich majitelé chovají. ,,Winky, mohla bys mi prosím dát poštu na stůl do mé pracovny? Nechci, aby ji někdo našel," požádala tu malou skřítku.
Severus nemohl věřit svým uším a očím. Takto mile se k domácím skřítkům kouzelníci většinou nechovají.
,,Jistě ma'am," uklonila se znovu a zmizela.
Ještě než se Snape mohl zaměřit na lektvar v poháru, na který se jeho uživatelka moc netvářila, rychle ho vypila, snad dokonce téměř naráz.
,,Co to bylo?" zeptal se se střídavým pohledu na ni a na pohár.
,,To je tajemství, lékařské tajemství," pousmála se jen a dopila svou kávu. Pohár hned po tom, co ho postavila na stůl, zmizel.
,,Teď pokud mne omluvíte, musím jít. Kdybyste mne hledal, nebo kdokoli jiný, budu ve svém kabinetu, mám jej ve druhém patře," pronesla jakoby nic, vstala a vydala se pryč ze síně.
,,Jistě," pronesl jen profesor lektvarů ještě, než odešla od stolu. ,,Zajímavý rozhovor," potřásl hlavou, když zmizela a vrátil se ke svým novým novinám.

-Jiný pohled- madam Black

Když jsem opustila Velkou síň a vydala se do svého kabinetu, přemýšlela jsem o tom, co všechno vlastně mají šanci o mne zjistit. Nebylo toho moc, ale zase ani příliš málo. Bohužel cesta nebyla dostatečně dlouhá na to, abych přišla na všechno. Proto jsem se uchýlila do kabinetu, který dnes vypadal jako příjemný byt, z tohoto pohledu jako dům, někde v přírodě. Byl však vcelku moderně zařízen, poměrně dost připomínal Havraspárskou společenskou místnost, až na ten novější styl.
Kabinet byl ve světle modré barvě, bylo to tam vzdušné a klidné, s velkým výhledem ven. Posadila jsem se za stůl, překvapilo mne, že na něm leží poměrně dost dopisů a dalších obálek, včetně tisku. Začala jsem se tím probírat.

Madam Blacková
(Dotazník pro profesi na škole Čar a kouzel v Bradavicích)

C. L. R. Blacková
(Dopis od Katheellen Philipsové, osobní lékokouzelnice)

Lutsi
(Podle písma dopis od Narcissy, již několik let starý)

Elitní Bystrozorka Madam Blacková
(Dopis od šéfa elitních bystrozorů - v USA)

Lucertia
(Dopis od Ra. Lestreange)

Ten první mne moc nepotěšil, věděla jsem, že obsahuje několik stran plných otázek a okének, která nedokážu ani nemohu vyplnit. Druhý, dopis od Kate. Pořád stejné zprávy. Tedy nic nového.
Při pohledu na ten se jménem 'Lutsi' mě bodlo u srdce, pro jistotu jsem ho hned skryla.
Předposlední dopis mne překvapil, byl nový a zdálo se, že ten, kdo ho psal, ví, nebo přinejmenším tuší, že jsem naživu.
Když jsem viděla poslední dopis, měla jsem chuť ho zničit, stejně jako toho, kdo ho psal. Bohužel to nešlo. Alespoň, že pisatel sedí v Azkabanu. Až si ten dopis přečtu, zdá se, že se dozvím spoustu informací.
Takto jsem ještě chvíli přemítala nad poštou, nakonec jsem toho nechala a odešla k zrcadlu podívat se, zda-li by se našla podoba mezi mnou teď a předtím, a také jak velká, protože to, aby mne nepoznali, hrálo v mém životě obrovskou roli, pokud by se dostalo do světa kdo jsem, že žiji a tak, stala by se jistojistě katastrofa.

-jiný pohled- Severus Snape

Jistá profesorka, tedy bez absolutně jistého místa, mne hned ráno dokázala perfektně vykolejit. A to nejen prohlášením, že si nepamatuje své jméno, natož pak tím, že ji neděsí útěk masového vraha Blacka, toho prašivého psa z Azkabanu. Od chvíle, co se tu objevila, je samé překvapení. Byla milá ke skřítce, užívá neznámý a velmi podezřelý lektvar, o kterém pravděpodobně neví školní ošetřovatelka. A také tvrdí, že jí je více, než dvacet, mnohem více. Je to velmi udivující.
Mé myšlenky mne zcela pohltily, proto jsem už delší chvíli nevěnoval pozornost článku v novinách a ani tomu, že můj čaj už není horký.
Nechal jsem zmizet poštu i zbytek své snídaně a téměř beze slov opustil síň. Na cestě do sklepení jsem nikoho nepotkal. Stejně jsem byl tak zamyšlen, že bych si toho ani nevšiml.
Po návratu do kabinetu jsem ihned začal s přípravou některých ingrediencí a následně i lektvarů. Dělal jsem to tak automaticky, že jsem se na chvíli zarazil nad krájením kořene žaberníku, jak je možné, že pracuji tak bezmyšlenkovitě. ,,Asi zvyk," pomyslel jsem si a pokračoval v práci.

Někdy kolem poledne jsem měl konečně hotovou alespoň část lektvarů. Nebylo toho moc, ale alespoň něco. Stejně jsem stále pochyboval, že obstojí.
Vypadala moc mladě, mladí lidé bývají až moc nezkušení. Já jsem sem nastoupil sice také krátce po škole, ale měl jsem k tomu vážné důvody, navíc začínala válka, teď jí nemůže hrozit žádné nebezpečí, snad kromě uprchlého azkabanského vězně.
,,Není ona snad ...?" Ta myšlenka mne šíleně vyděsila, ale článek v novinách se objevil až dnes ráno. Přišla odpoledne, ne, tak rychlé cestování bez hůlky nejde, a jak vím, ten prašivý pes nemá žádné zvláštní schopnosti. Azkaban je jinak velmi dobře zabezpečené zařízení, ještě nikdy předtím nikdo neunikl.

(Změna pohledu. Phineas Nigellus Black)

Velice mne překvapila, ona žije. Moje prapravnučka nebyla zavražděna, nepovedlo se to. Byl jsem velmi hrdý, i když jsem pociťoval velkou nenávist k jistému Lestreangovi, který ji odsoudil k životu v utajení.
I když jsem jen portrét, je to pro mne velmi důležité, vždyť jsem před chvílí potkal jednu z posledních žijících dědiců svého rodu.
Chvíli jsem takto přemýšlel a pozoroval nynějšího ředitele, jak se snažil vymyslet, kdo to je. Zdálo se, že se mu to nedaří. A pravda nebyla opakem. Po chvíli mne z mého zamyšleného pohledu, upírajícího se kamsi pryč, vyrušil hlas.
,,Phineasi?" pomyslel jsem si, že ztrácí úctu ke starším lidem, protože dovolit si mne oslovit takto, si mne jen málokdo dovolil.
,,Přejete si?" neztrácel jsem úctu.
,,Kdo byla ta žena?" Čekal jsem, že se zeptá, naštěstí jeho nitrozpyt na mne nefunguje, ne ne, nejsem živý.
,,Kdo myslíte?" opáčil jsem společensky přijatelně.
,,Nevím drahý příteli, nemáte nějaký tip?" Drahý příteli? To zní šíleně, já jsem Zmijozel, ty jeden nebelvírský sysle!
Pousmál jsem se. Ale on byl očividně dost zvědavý.
,,Vy to víte, že ano?" Prohlížel si mne. ,,Znáte ji"

,,Ano, vím," řekl jsem jen a opustil svůj portrét, chtěl jsem odejít z místnosti, tak jsem se vydal na menší procházku po hradu.

Btw: Existuje i něco, čemu se říká anketa a komentáře, berte to prosím na vědomí :)!
A a ano, ještě jedna věc, Black tedy utekl z Azkabanu hned z kraje prázdnin.. změna prostě.

Další články


Kam dál